Jaká byla cesta tam?

4. září 2015 v 16:08 | Lizzie |  Au-pair
Jaká byla cesta do Španělska za prací au-pair?

Jako by to bylo včera, co kalendář ukazoval den 14.6. a já, ve 22 hodin, vyjela na svou cestu. Moji rodiče zrovna ten den také odjížděli na letiště, protože letěli na svou dovolenou do Řecka, a tak jsem se rozhodla, že se nacpu k nim do auta, přes to, že mně letadlo letělo asi až o 6 hodin později.
Říkala jsem si: Nó, Bóže, tak tam těch pár hodin počkám... HAHAHA.
Na letišti v Praze jsme byli asi ve 2 hodiny v noci a mně to mělo letět až v 11:25 (ten čas si budu pamatovat až do smrti). Až tam mi teprve došlo, že mě čeká dlouhých 10 hodin.
První 2 hodiny jsem tedy strávila s našima a pak jsme se rozloučili, protože jejich letadlo už bylo ready. Nikdy jsem bez nich nebyla měsíc a půl. Maximálně tak 14 dní, když jeli třeba na dovolenou. Zajímalo mě, jaké to bude. Budou mi chybět? Dívala jsem se jak odchází, až zmizeli úplně.
A já se ocitla sama v celé letištní hale.

Lidé přicházejí a zase odcházejí. Jen já stále čekám. Nemůžu spát. Nemůžu si číst. Nemůžu už ani poslouchat písničky. Jsem nevyspalá, takže nedokážu nic dělat, ale paradoxně ani usnout, protože jsem nervózní. Bojím se, abych nastoupila do letadla. Abych v Barceloně našla svou náhradní rodinu. Aby to byla dobrá rodina. Abych to prostě zvládla. A aby mi někdo nečmajznul kufr, zatímco bych spala. Proto nespím.

V 6 hodin ráno mi volá babička. Kupodivu mě v tu chvíli ani nedošlo, že je divný, že volá tak brzo a že v tuhle dobu normálně ještě tvrdě spí.
Popíšu jí moji zoufalou situaci. "Babi, prosím, ať už to letííííí," prosím ji zoufale, jako by to snad moje babička mohla zařídit (i když zrovna u ní by mě to nepřekvapilo). Normálně nejsem člověk, kterej si na něco stěžuje a ukazuje svou slabost, ale v tuhle chvíli jsem to potřebovala se sebe dostat.
"Ježiš, broučku, musíš to nějak vydržet." Pozor, moje babička mi nikdy neřekla broučku.

Když jsem se dostala do GATU, konečně jsem tam usla. Přeci jenom je to bezpečnější místo. A navíc tam už máte jistotu, že tady to letadlo najde každej idiot. Takže i já.

Let byl fajn. Těšila jsem se sice na pořádnej oběd a dostala jsem jen bagetu, ale jakmile mi došlo, že vlastně letím s českými aeroliniemi, záhada "pouhé" bagety byla vyřešena. No co. Já si užívala krásného pohledu z letadla, který vyplňovaly nádherné peřinové mraky. Ach, jak mi chybělo létaní.

Barcelonské letiště je bludiště. Potřebujete si vyzvednout svůj kufr, ale jedete za ním snad půl hodiny po jezdících pásech až si říkáte, že už musíte jít stoprocentně blbě, protože to nemůže být tak daleko.
Ale je.
Cestou jsem se přisála na jistého pána, u kterého jsem si říkala, že pravděpodobně letěl se mnou, protože držel v ruce české noviny. Ještě že ty blbý noviny v letadlech rozdávaj. Díky jeho pomoci jsem ten kufr aspoň našla. Nebo mi alespoň ušetřil hodinu hledání navíc.

No a pak už přišel na řadu ten velký okamžik. Okamžik, kdy jsem měla poznat svou rodinu. Šla jsem k východu a téměř okamžitě jsem je viděla. Dva kluky, tatínka a nápis Welcome Alca.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama