Září 2015

Chybí mi moře

7. září 2015 v 17:05 | Lizzie |  Au-pair
Chybí mi moře. Ani né tak proto, že bych se v něm chtěla snad vykoupat. Chybí mi jeho vůně- ten pocit, když stojíte u něho a nadechnete se. A cítíte se svobodní, nekoneční... Chybí mi vítr, který mi krásně rozcuchá mé vlasy a mně je to jedno. Chybí mi pohled na moře. Pohled, když se díváte do dálky a vidíte jenom tu obrovskou modrou plochu a říkáte si; co je asi za ní? Chybí mi písek. Písek, do kterého se zaboříte a je vám jedno, že ho máte po celém těle.

A nakonec, co mi nejvíc chybí, jsou "moje" děti. Mí bráškové, kteří skáčou do vln nebo šnorfchlují a ukazují mi, co našli v moři. Chybí mi "moje" maminka, se kterou spokojeně ležíme na dece a povídáme si. Chybí mi "můj" tatínek, který loví v moři chobotnici, kterou bychom potom měli někdy k večeři. Chybí mi to, jak mě ponoří celou do vody a drží mě pod ní tak dlouho, až skoro nemůžu dýchat.

Chybí mi naše rybaření. Ten pocit, když v noci sedíte na pláži, na které už nikdo není, kromě vaší rodiny a přátel a společně koukáte na noční oblohu plnou hvězd a na klidné moře. Je to pohled, na který bych se vydržela dívat do nekonečna.

Ach, chybí mi tolik věcí.

Mám chuť řvát a křičet, ale vím, že by to nic nevyřešilo. Pláču často. Ale jak mi "můj" tatínek říkával; Můžeš plakat, ale musíš se potom 2x tolik smát. Jak je ale těžké se smát... Jsem teď až moc sama. Nikdo tu není.

Co by byl život bez snů?

5. září 2015 v 14:27 | Lizzie |  Mé myšlenky
Člověk by měl mít vždycky nějaký cíl. Když se podívám zpátky do svého života, vybavím si sebe jako 12ti-letou holčičku, která neměla snad žádné sny. Jenom přežívala a snažila se někam zapadnout. Když člověk nemá nic, o co by bojoval, není to život. Když o něco usilujeme, tak nás to naplňuje. Naplňuje nás ta představa, že se stále blížíme ke svému snu.

Jeli pouští a chlapec dál naslouchal svému srdci. Začínal znát jeho úskoky a lsti a učil se je brát takové, jaké je. A to pak přestal mít strach a už se mu nechtělo vrátit, protože jednou odpoledne mu srdce řeklo, že je spokojené. - A i kdybych si trochu stěžovalo, - říkalo mu, - je to proto, že jsem lidské srdce, a to už takové bývá. Má strach uskutečnit své největší sny, protože si myslí, že si je nezaslouží nebo že to nedokáže. Srdce umírá strachy už jen při pomyšlení na lásku, která zmizí navždy, na okamžik, který nesplní očekávání, na poklad, který místo aby byl nalezen, zůstane navěky skryt v písku. Protože když k tomu dojde, srdce nakonec velice trpí.
"Moje srdce má z utrpení strach," řekl chlapec Alchymistovi, když se jednou v noci dívali na bezměsíčnou oblohu.
"Řekni mu, že strach z utrpení je horší než utrpení samo. A že žádné srdce nikdy netrpělo, když se vydalo hledat své sny, protože každý okamžik hledání je okamžikem setkání s Bohem a s Věčností."
... má oblíbená část z knihy Alchymista.

Řekněte mi, co jste vždycky chtěli udělat, ale nikdy jste to neudělali? A proč jste to neudělali? Byla to tak moc nereálná představa, že jste si řekli, ale byste to stejně neudělali? Přes to, že jste to chtěli a byl to váš sen?
Tak to byla blbost. Protože člověk může všechno. Člověk může všechno, jen sám před sebou neunikne.


Já vím, že někdy třeba není vhodná doba na plnění některých našich snů. Taky bych teď nejraději sedla na vlak a procestovala Francii a dojela až do Katalánska, kde bych zůstala tak dlouho, jak bych mohla.
Ale nejde to, protože musím začít jinou etapu tady. Půjdu na vysokou školu a mým cílem bude být dobrou studentkou, kamarádkou, naučit se hrát na ukulele a najít perfektní kavárnu, do které si budu chodit číst a učit se. A strašně moc se na to těším. I když mám hrozný strach. Samozřejmě, že se bojím, že to nebude takové, jak si člověk představoval.
Protože, co si budeme povídat, většinou se nikdy nestane nic tak, jak si to naplánujeme.
Ale je to teď můj cíl. A v hlavě budu mít dál své sny, na které přijde řada zase jindy. Budu na ně myslet a představovat si, jaké to bude, až se splní. A čím více je budu mít v hlavě, tím blíže k nim budu. Protože to tak prostě je.

Jaká byla cesta tam?

4. září 2015 v 16:08 | Lizzie |  Au-pair
Jaká byla cesta do Španělska za prací au-pair?

Jako by to bylo včera, co kalendář ukazoval den 14.6. a já, ve 22 hodin, vyjela na svou cestu. Moji rodiče zrovna ten den také odjížděli na letiště, protože letěli na svou dovolenou do Řecka, a tak jsem se rozhodla, že se nacpu k nim do auta, přes to, že mně letadlo letělo asi až o 6 hodin později.
Říkala jsem si: Nó, Bóže, tak tam těch pár hodin počkám... HAHAHA.
Na letišti v Praze jsme byli asi ve 2 hodiny v noci a mně to mělo letět až v 11:25 (ten čas si budu pamatovat až do smrti). Až tam mi teprve došlo, že mě čeká dlouhých 10 hodin.
První 2 hodiny jsem tedy strávila s našima a pak jsme se rozloučili, protože jejich letadlo už bylo ready. Nikdy jsem bez nich nebyla měsíc a půl. Maximálně tak 14 dní, když jeli třeba na dovolenou. Zajímalo mě, jaké to bude. Budou mi chybět? Dívala jsem se jak odchází, až zmizeli úplně.
A já se ocitla sama v celé letištní hale.

Lidé přicházejí a zase odcházejí. Jen já stále čekám. Nemůžu spát. Nemůžu si číst. Nemůžu už ani poslouchat písničky. Jsem nevyspalá, takže nedokážu nic dělat, ale paradoxně ani usnout, protože jsem nervózní. Bojím se, abych nastoupila do letadla. Abych v Barceloně našla svou náhradní rodinu. Aby to byla dobrá rodina. Abych to prostě zvládla. A aby mi někdo nečmajznul kufr, zatímco bych spala. Proto nespím.

V 6 hodin ráno mi volá babička. Kupodivu mě v tu chvíli ani nedošlo, že je divný, že volá tak brzo a že v tuhle dobu normálně ještě tvrdě spí.
Popíšu jí moji zoufalou situaci. "Babi, prosím, ať už to letííííí," prosím ji zoufale, jako by to snad moje babička mohla zařídit (i když zrovna u ní by mě to nepřekvapilo). Normálně nejsem člověk, kterej si na něco stěžuje a ukazuje svou slabost, ale v tuhle chvíli jsem to potřebovala se sebe dostat.
"Ježiš, broučku, musíš to nějak vydržet." Pozor, moje babička mi nikdy neřekla broučku.

Když jsem se dostala do GATU, konečně jsem tam usla. Přeci jenom je to bezpečnější místo. A navíc tam už máte jistotu, že tady to letadlo najde každej idiot. Takže i já.

Let byl fajn. Těšila jsem se sice na pořádnej oběd a dostala jsem jen bagetu, ale jakmile mi došlo, že vlastně letím s českými aeroliniemi, záhada "pouhé" bagety byla vyřešena. No co. Já si užívala krásného pohledu z letadla, který vyplňovaly nádherné peřinové mraky. Ach, jak mi chybělo létaní.

Barcelonské letiště je bludiště. Potřebujete si vyzvednout svůj kufr, ale jedete za ním snad půl hodiny po jezdících pásech až si říkáte, že už musíte jít stoprocentně blbě, protože to nemůže být tak daleko.
Ale je.
Cestou jsem se přisála na jistého pána, u kterého jsem si říkala, že pravděpodobně letěl se mnou, protože držel v ruce české noviny. Ještě že ty blbý noviny v letadlech rozdávaj. Díky jeho pomoci jsem ten kufr aspoň našla. Nebo mi alespoň ušetřil hodinu hledání navíc.

No a pak už přišel na řadu ten velký okamžik. Okamžik, kdy jsem měla poznat svou rodinu. Šla jsem k východu a téměř okamžitě jsem je viděla. Dva kluky, tatínka a nápis Welcome Alca.