Srpen 2015

Jaké to bylo být au- pair?

26. srpna 2015 v 11:56 | Lizzie |  Au-pair
Tak to je asi nejčastější otázka, kterou mi lidé pokládají.

Předem upozorňuji, že jsem tuto "práci" dělala "jen" měsíc a půl, což je velký rozdíl oproti např. jednomu roku. Člověk to vnímá jinak, protože ví, že to není na tak dlouhou dobu, takže se mu stýskat po domově moc nebude. A má kamarádka mi řekla, cituji: "Tak to je dobrý! I kdyby to byli třeba nějací marťani, tak to kdyžtak vydržíš!"
A je to pravda. Kdyby to náhodou byla špatná rodina, měsíc a půl se prostě přežije.

Až na to, že bych tam teď nejraději odjela na rok, ale to sem teď nebudeme tahat... :D

Když jsem jela autobusem domů a sepisovala si vše, co se událo, na konci jsem napsala:

Být au-pair je jako když stavíte budovu. Postupně stavíte zdi, přidáváte patra, doplníte ji okny, dveřmi, až z toho vznikne dokonalý dům. S tím rozdílem, že ho na konci musíte zbourat.
A potom z něho zbydou jen ruiny, na které se můžete chodit dívat, aby vám připomínali tu nádhernou stavbu. Ale vy víte, že už nikdy nebude taková, jaká byla.

Víte, já jsem si to užila. Vážně. Než jsem odjížděla z Česka, byla jsem nervózní z toho, jestli zvládnu sama letět letadlem, jestli se dokážu postarat o děti,... bála jsem se, aby se jim třeba něco nestalo a celkově, abych splnila vše, co jsem slíbila. Ale nikdy mě nenapadlo, že nejtěžší část bude ta, kdy přijedu domů a nebudu moct být s nimi.

"Milujeme tě, naše holčičko."

Je krásné, že mi od nich stále přicházejí zprávy, i když už jsem zpátky doma. Každá zpráva, fotky, video, nahrávka mě tak potěší, že mám chuť z toho plakat. Ale je to také těžší...

Ovšem neříkám, že to bylo vždycky dobré. Byly samozřejmě i okamžiky, kdy jsem nevěděla, co mám dělat, kdy kluci křičeli a škádlili se a já už nevěděla, jak na ně mám jinak zařvat, aby přestali. Ale byli to kluci... A to se dalo čekat :D Trvalo dlouho, než mě Helios začal mít opravdu rád a mě to do té doby hodně trápilo. Dlouhou dobu jsme si spolu rozuměli jen když jsme spolu byli sami a to se moc často nestávalo. Jak jsem ale potom byla šťastná, když jsem si k němu našla tu správnou cestu. A potom jsem litovala, že jsem ji nenašla dřív. Ale děti někdy potřebují čas. I Raki mi to říkala...

Jednou, když jsme spolu s taťkou Vicim vařili, se mě zeptal, jestli příští rok budu zase zkoušet práci au-pairky. Já se tak zamyslela a řekla jsem: "Já nevím. Nevím, jestli jsem na tuhle práci dobrá."
Byla to pravda. Nikdy jsem nevěděla, jestli jsem dobrá. Jestli tu práci dělám dobře. Jestli s dětma dost mluvím, jestli děláme ty správné věci, jestli bych je měla více objímat, dávat pusy... Nebyla jsem na to z Čech zvyklá.
I přes to, že mi Vici s Raki říkali, že jsem dobrá a že jsou se mnou šťastní, stejně jsem si nikdy nebyla jistá.
A když jsem Vicimu řekla, že nevím, jestli jsem dobrá, přestal krájet zeleninu, podíval se na mě a zakřičel: "Sedni si tady!" a ukázal na židli.
Celkem jsem se ho i lekla, ale znala jsem Viciho i jeho srandovní chování. Sedl si vedle mě, chytnul mé ruce a řekl: "Alči, ty jsi moc dobrá! Je jasné, že nemůžeš být dokonalá. Jsi mladá, je ti jen 19 let, panebože! Ale koukni, co jsi dokázala! A navíc, ukaž mi osobu, která je dokonalá... Neexistuje."
Nesouvisí to sice moc s tímhle článkem, ale Vici mi potom řekl, že si nikdy nesmím říkat, že jsem špatná. Svěřil se mi, že jeho kamarád v únoru spáchal sebevraždu. Asi si myslel, že je špatný. Vici mi řekl, že bychom měli svým blízkým říkat, že jsou důležití. Protože možná, že kdyby to řekl svému kamarádovi, nestalo by se to.
Tuhle konverzaci jsme tak trochu proplakali.

Zjistila jsem o životě hodně. Být au-pair není jen o hlídání dětí. Poznáváte lidi. Učíte se novým věcem. Zjistíte, že všechno se dá zvládnout. Ale že člověk musí bojovat. Bojovat, aby nikdy nelitoval toho, že se snažil málo. Někdy naše bitvy prohráváme, ale co na tom, když víte, že jste pro to udělali všechno? Všechno zlé je k něčemu dobré.
S Raki jsme vždycky říkávali, že všechno je osud.
Osud, který mě poslal do Španělska...

Největší rozdíly mezi Španělskem a Českem

23. srpna 2015 v 13:28 | Lizzie |  Au-pair
Pár kilometrů, ale úplně jiná kultura a jiný styl života... Tak jaké je to tedy žít ve Španělsku?

1) Emoce: No tak tohle je jeden z obrovských rozdílů. Španělé jsou opravdu velmi emotivní. Mluví hodně nahlas a všemu dávají velký důraz. Jsou schopni povídat si o krásných věcech a u nich se i rozplakat. Prostě jen tak. Když jsem přijela do Čech, nemohla jsem si zvyknout na chování mých rodičů. Byla jsem zvyklá, že když se mi něco povedlo, Španělé mi např. řekli: "Ohhhh! Que bien!!! Que chulo!!!! Madre mia!!! (Jak skvělé! Boží..., Panebože!). Zato tady v Čechách? "Jo, hezký."
Nebo např. když jsem doma zkoušela některý ze španělských receptů, mí španělští rodiče mi hned psali, jak jsou na mě pyšní a že to vypadá úžasně a že mi gratulují. A u nás doma? "Jo, dobrý". Prostě úplně jinej styl. Ale nevyčítám jim to :D

2) Chování: Ajajaj... Co na to říct? Španělé jsou milí, usměvaví a neskutečně přátelští lidé. Za měsíc na půl jsem poznala obrovské množství lidí, od kterých jsem vždy dostala 2 polibky - 1 na každou tvář, jak už je to tradicí. Všichni mě přijali moc hezky. Vídali jsme se také často s babičkou a dědou a tetou a strejdou, kteří mě hned přivítali do své rodiny a přes to, že jsme si moc nerozuměli (myslím jazykově :D), tak jsem je opravdu měla moc ráda. Můj poslední večer jsme byli na koncertě a tam jsem se loučila s jedním kamarádem mých španělských rodičů a on mě vzal asi 3x do náručí před celým publikem. Prostě neskutečné. A když jdete tady po ulici, řekne vám cizí paní: "Ahoj, krásko"? (Hola, guapa). Ne, že jo? Jenom se na vás všichni mračí.

3) Nic není problém. Ne, ve Španělsku prostě nic není problém. Z ničeho si nedělaj hlavu, což tady docela postrádám, protože tady jsou lidé vystresovaní snad úplně ze všeho :D A já už teď taky :D Nejvíc mě dostal můj taťka, když křičel na mamku: "A proč jsi nedala to pití do ledničky, teď to bude strašně teplý!!!!". To jsem fakt trpěla.

4) Kdy se jí? Oběd ve 2 nebo 3 hodiny- 2 chody. Nejprve třeba nějaká zelenina, potom maso.... samotné maso na talíři. Večeře ve 22 nebo 23 hodin + dezert. Mazec. Bylo docela těžký si na to zvyknout, ale po týdnu už jsem byla v pohodě! :)

5) Co se jí? Kolikrát jsem vážně nevěděla, co jím. A když jsem první týden ohřívala dětem oběd, tak jsem kolikrát ani netušila, co vařím. Prostě jinej styl. A víte, že jsem ochutnala i chobotnici, mušle a naučila jsem se jíst ryby?

6) Siestaaaaaa: Po obědě všeho necháte, natáhnete se na gauč a prostě odpočíváte. Spánek ale maximálně 10 minut- jinak nebudete spát v noci! (to jsem ale bohužel hnedka nevěděla, takže jsem si jednu krásnou noc vykoukávala oči do stropu do 5 do rána, než jsem usla, protože jsem při siestě spala skoro hodinu :)) Siestu Španělé prostě mít musí. Jinak nefungují. Dokonce i když jsme byli na návštěvě u babičky, celá rodina šla po obědě prostě spát.

7) Fiestaaaaaa neboli pártyyyyy: Španělé mají pořád nějaké oslavy. Asi bych ani nedokázala spočítat, kolik jsme jich navštívili. A pořád jedí. Pořád. A pijí. Pořád.

No, to by bylo prozatím všechno. Musím se vám přiznat, že jsem španělský život milovala. Vím, že je hrozné to říct, ale pro mě byl lepší, než život tady. Ještě teď, po 3 týdnech, si musím zvykat na to být zase doma. A je to hrozně těžké. Mám Česko celkem ráda, ale některé věci bych strašně ráda změnila. Chtěla bych, aby tu byli lidé víc pozitivní. Aby se víc smáli. Aby víc vnímali ostatní kolem sebe a nemysleli jen na sebe. Aby si život více užívali...

Nejlepší momenty s dětmi

22. srpna 2015 v 10:49 | Lizzie |  Au-pair
Los mejores momentos con mis niños...

1) Ten moment, když jsem poprvé hrála s Heliosem basketbal
2) Ten moment, když jsem jim četla pohádky ve španělštině a je to bavilo díky mému "skvělému" přízvuku
3) Ten moment, když jsme vyráběli Simpsonovi na špejli
4) Ten moment, když jsme společně tančili na písničku "Don´t worry, be happy"
5) Ten moment, když jsme s Aramem koukali do půl druhé na televizi, protože jsme nemohli spát a vybafli jsme na rodiče, když přišli domů
6) Ten moment, když jsme blbli v bazénu
7) Ten moment, když jsem říkala pohádku o perníkové chaloupce v angličtině
8) Ten moment, když jsme já a Aram měli polštářovou bitvu
9) Ten moment, když mě Helios poprvé objal, když jsme stavěli puzzle
10) Ten moment, když jsem jednu noc spala v obýváku s Heliosem
11) Ten moment, když mě Aram nechal ochutnat svou zmrzlinu (fakt ji zbožňoval, takže byl zázrak, že mi kousek dal :D)
12) Ten moment, když jsme byli u zubaře a očaře a blbli jsme v čekárně.
13) Ten moment, když mě Aram nechal ležet s ním v jedné posteli
14) Ten moment, když jsme se s Aramem celý den pokoušeli navzájem vystrašit.
15) Ten moment, když Helios říkal: "Hombre, Alča!"
16) Ten moment, když mě Helios poslední den pořád objímal
17) Ten moment, když mi dali dárky na rozloučenou
18) Ten moment, když jsme se loučili a já je nechtěla pustit s náručí
19) Ten moment, když jsem přijela domů a vzkázali mi: "We love you, we miss you"

Ajj, jak mi chybí, mé děti... mí bráškové...

O jednom citátu...

17. srpna 2015 v 11:43 | Lizzie |  Au-pair
Bylo to normální dopoledne. Já seděla v kuchyni a tradičně si četla všechny zprávy od rodiny a přátel z domova. Vicente- můj náhradní taťka- si ke mně přisedl a díval se na mě s velkým úsměvem na tváři. Jako obvykle.
Na ploše mého mobilu jsem měla obrázek s anglicky napsaným citátem; A ship is safe in harbor, but that's not what ships are for. Když to Vici viděl, chtěl vědět, co to znamená, takže jsem se mu to snažila anglicko - španělsky vysvětlit.
Loď je nejjistější v přístavu. Ale na to ji nepostavili.
Mám tenhle citát hrozně ráda, protože mě vždycky přesvědčí o tom, že nesmím zůstat doma a nic nedělat, pokud chci něco prožít. Vlastně jsem možná i díky tomu odjela do Španělska. Jistě, že bych byla nejjistější doma v České republice, ale proto jsem se nenarodila. A že mi trvalo pěkně dlouho, než mi to došlo. 19 let.

Vici vstal a zhruba za 10 minut mi přinesl svou knihu citátů, kde našel tento citát ve španělštině. Vlastně dodnes nechápu, jak to mohl najít a jak mohl vědět, že je tam ten citát napsaný, když jich tam bylo snad milion.

O několik týdnů později, ve chvíli, kdy jsem seděla v autobuse na cestě domů, mi přišla od Viciho zpráva.

Apenas te acabas de ir y ya te estamos echando de menos. Gracias Alči por ser como eres y nunca te olvides sonreir. Hacia mucho tiempo que no lloraba como lo estoy ahora mismo. Pero estoy contento para ti, porque los barcos están más sequros en el puerto pero no se hizieron para este fin, Alči, eres un precioso barco, que veas muchos mares y encuentres los mejores puertos.

Sotva co jsi odešla, jsi nám začala chybět. Děkuji, Alči, za to jaká jsi a nikdy se nezapomeň smát. Už je to hodně dlouho, co jsem neplakal tak, jako pláču teď. Ale jsem šťastný za tebe, protože lodě jsou nejjistější v přístavu, ale proto je nepostavili, Alči, ty jsi překrásná loď, která uvidí spoustu moří a objeví nejlepší ty přístavy.

Musím Vám říct, že potom, co jsem si na jedné benzínové pumpě přečetla tuhle zprávu, normálně jsem tam začala brečet a bylo mi jedno, že mě možná sleduje 80 lidí z autobusu.
Mimochodem, myslíte si, že někdo z těch Čechů za mnou přišel a zeptal se mě, jestli jsem v pohodě? Ne :D Tak jsem si aspoň zase začala zvykat na chování našeho národa :D

Uff, byla to vážně těžká cesta domů. Byla to asi nejhezčí zpráva, jakou jsem kdy dostala. A pokaždé, když si ji přečtu, mám ještě teď slzy v očích.

Poslední den au-pairkou 1.část

12. srpna 2015 v 18:31 | Lizzie |  Au-pair
Raki seděla naproti mě u stolu a pozorovala mě. Mlčely jsme a jen se na sebe dívaly. A potom, z ničeho nic, řekla "ahora", což česky znamená "teď". Před pár týdny se mi svěřila, že poslední den- kdy budu odjíždět- bude plakat. A já věděla, že TEĎ - španělsky- AHORA, přišla ta chvíle.
Snad poprvé jsem ji viděla plakat. Raki byla vždycky silná a proto to byl pro mě velký nezvyk. Vstala jsem, obešla stůl a ona se mi vrhla do náručí. Moje "maminka" plakala. Chtěla jsem taky plakat, ale teď jsem musela utěšit Raki. Ovšem slz jsem se stejně neubránila.
"I love you. I am here," zašeptala jsem jí do ucha.
"I love you too, my girl."

Vici byl normálně dost citlivý. Proto mě nepřekvapilo, že poslední den spolu probrečíme. Obejmuli jsme se asi milionkrát. Ale co mě naprosto dostalo, by to, že jsem našla jeho klobouk na mém zabaleném kufru. Tento klobouk dostal od svého strejdy a když jsem přijela do Španělska, řekl mi, že si ho můžu půjčit, ale až budu odjíždět, musím ho vrátit, protože je to památka. Nechápala jsem to. Koukala jsem na kloubouk na mém kufru, vzala ho do ruky a šla za mým "tatínkem".
"Vici?" řekla jsem tázavě a ukázala na klobouk. "To si nemůžu vzít, ten je tvůj," odrmolila jsem anglicky.
"Ne, teď je tvůj. Jsi v něm mnohem krásnější než já."
Rozplakala jsem se a po milionté první jsem ho znovu obejmula.
Zrovna byl v kuchyni a krájel zeleninu. "Panebože, koukni, jak se mi klepe ruka," řekl a já si uvědomila, že jsem na tom stejně. Plakal. Stála jsem za ním, držela ho za ramena a jemně ho políbila na rameno.
Potom z ničeho nic odešel ke dveřím na zahradu. Nechtěl, abych ho viděla takhle brečet. I já si sedla ke stolu a začala víc a víc plakat.

Moje zlatíčka- kluci, které jsem měla na starost, odjížděli o 3 dny dříve než já, protože jeli k babičce a dědovi na jich Španělska. Díkybohu... Protože díky tomu byli natěšený na rodinu, kterou vídají jen jednou za rok, a tak nebyli moc smutní, že odjíždím. Byla jsem moc ráda, protože bych nevydržela se dívat, jak pláčou. Večer před jejich odjezdem mi dali dárky. Ty nejkrásnější dárky, jaké jsem kdy dostala. Nakreslili mi obrázky mých oblíbených zvířat a do toho napsali nádherný text. Od mého 9-tiletého krále jsem dostala vzkaz: Od prvního dne, kdy jsi přišla se všechno změnilo. Byli jsme velmi šťastni, hráli hodně her a zažili mnoho věcí s tebou. Díky tobě jsme se naučili moc anglicky. Díky za všechno. Budeš mi chybět. Od 11- tiletého krále zase tento vzkaz: Moc se mi líbilo být s tebou, ale já nechci, abys odešla. Navždy si tě budu pamatovat. Sbohem a brzy naviděnou. Musím vám říct, že potom, co jsem si tohle přečetla jsem se rozbrečela jako želva, která roky nebrečela. Rodiče mě šli utěšit a můj malej král mě přišel obejmout a dal mi asi milion pus.


Mé vyprávění o tom, jaké to je být au-pair, nebude asi moc chronologicky seřazené. Budu vybírat ty nejlepší momenty a budu se snažit je popsat nejlépe, jak můžu.

Jak jsem se stala au-pairkou

11. srpna 2015 v 13:27 | Lizzie |  Au-pair
Jak se z takové holky, jako jsem já, mohla stát au-pairka? Sama to někdy nechápu. Ale stalo se to.


Připadá mi to jako věčnost, co jsem odmaturovala, náležitě to oslavila, dělala přijímačky na vysokou a našla svou náhradní rodinu. Všechno se seběhlo vlastně strašně rychle. I když samotné hledání rodiny bylo dost těžké a trvalo dlouho, než něco klaplo, protože jsem neměla téměř žádné zkušenosti. Ale asi to tak prostě mělo být, protože jinak bych se nedostala tam, kam jsem se dostala... do nejlepší rodiny, jakou jsem si mohla přát.

Nejdřív jsem si říkala; Holka, jak se jako chceš postarat o děti, když ses o žádné nikdy pořádně nestarala? Ale víte, chtěla jsem to prostě zkusit. Chtěla jsem na léto vyjet do světa a konečně se postarat sama o sebe. A v tomhle případě dokonce i o jiné.

Když se mi na stránce Aupair Word ozvala má osudná rodina, psali mi, že někoho potřebují už zhruba za 8 dní... Bylo to hrooozně rychlé, ale povzbuzovala jsem se; Neboj se sakra! Neboj! To zvládneš! Třeba to jsou právě oni!" A byli. Volání po skypu, což byl běžný způsob seznamování mezi au-pair a rodinami, proběhl dobře. Poznala jsem mamku a dva klučíky, o které jsem se měla starat ve věku 9 a 11 let. Byli ze Španělska- z městečka poblíž Barcelony. Domluvili jsme se na letu a času, kdy přijedu, a mně pomalu začalo docházet, že jsem našla svou rodinu. Zhruba za 4 dny jsem měla vyjet na svou velkou cestu!

Nechápala jsem to. Vlastně nikdo v mém okolí to nechápal. Nebyla jsem typ člověka, který by mohl dělat au-pair. Byla jsem tichá, uzavřená, introvertní dívka, která se bála snad všeho. Ale věděla jsem, že pokud to nezměním, budu taková napořád. A nikdy si nesplním své sny. To přeci nešlo! Přece nebudu sedět celý život doma na zadku jen proto, že mám strach! A vlastně touhle větou to všechno začalo...

pokračování příště...