Únor 2015

Untitled- piano

17. února 2015 v 21:00 | Lizzie |  Hraju na klávesy
Tenhle článek bych pomalu mohla přiřadit k tématu týdne "Strach uvnitř nás", protože mám strašný strach tento článek zveřejnit :D
Nedávno jsem tu psala o tom, že hraji na piano (jsou to vlastně klávesy, ale já si tomu z nějakého důvodu pořád říkám jak chci) a blogerka Kika se mě zeptala, kdy zveřejním videa jak hraju.

Nejprve jsem si řekla, že to neudělám. Nikdy jsem totiž nechodila na žádné hodiny, ani k žádnému učiteli, takže to není žádná sláva. Vlastně skoro ani neumím noty. Nebo jsem spíš pomalejší, když se jimi řídím. Pravděpodobně ani nemám správné správné držení ruky, ani správný prstoklad, ale jsem šťastná, když můžu hrát a myslím, že o tom to je...
Vím, že existují tisíce lidí, kteří umí hrát dokonale na klavír a já se jim určitě vyrovnat nemůžu, ale chtěla jsem vám ukázat, že i podle tutoriálů na youtube se něco naučit dá :D

Jako první (a né-li poslední :D) jsem zahrála krátkou ukázku z písničky Untitled od Simple plan, protože ji mám strašně ráda.

Zde je lepší zvuk


A zde jsou lépe vidět prsty :D


A co vy? :) Znáte tuto písničku? Hrajete na nějaké hudební nástroj?


Lék na všechnu bolest= Paralen

15. února 2015 v 16:45 | Lizzie |  Témata týdne
Né vážně, Paralen je dobrej. Víte, kolikrát mi pomohl, když už jsem si myslela, že budu žít tak max. 2 hodiny? Mockrát.
Je to vlastně zázrak, když si vezmete, jak je ta věc malá (přibližně tak 1,5 x 0,5 cm) a dokáže tolik pomoct... Napadlo vás někdy, co v ní vlastně je? A kdyby jste ji obalili žvýkačkou, účinkovala by?
Celkově, já léky asi nikdy nepochopím... (stejně jako elektřinu, počítače, televize, automobil; a vlastně všechny jiné dopravní prostředky, DVD, CD, fotoaparáty, kamery,... to bych tu byla ještě dlouho).

Tak jo, za normálních okolností bych se asi snažila napsat nějakou pěknou úvahu na téma Lék na všechnu bolest, kde bych nejspíš popisovala bolest psychickou, ale shodou okolností mě včera skolila horečka, takže se to tak nějak hodilo. Nebýt Paralenu, ještě teď bych se nejspíš plazila po čtyrech, jako tomu bylo včera, abych se vůbec mohla jít vyčůrat. Ale bylo pěkné připomenout si staré časy, kdy člověk ještě neuměl pořádně chodit. Tak aspoň k něčemu to bylo...

Takže poté, co jsem se přes celý byt doplazila až k mému Paralenu, zapila ho, doplazila se zase zpátky do postele a počkala asi tak hodinu, než začne účinkovat, mě Paralen vážně uzdravil. Dokázal mi snížit teplotu ze 39 na 37 a tomu se říká úspěch!
A z tohoto důvodu jsem napsala článek na toto téma. Měla jsem pocit, že to Paralenu prostě dlužím.

A Vám pomáhá Paralen? :D

Drahý příteli; 13.2. 2015

15. února 2015 v 10:05 | Lizzie |  Mé myšlenky
Můj drahý,
mrzí mě, že Ti teď moc nepíšu. Nechci tvrdit, že nemám čas, protože to se jen tak říká. Lidé si mohou udělat čas na všechno, ale musí pro to něco obětovat. I kdyby to mělo být třeba jen 20 minut seriálu... Ale ani na ten občas nemám čas.

Je znát, že se maturita blíží. Ale víš, co je zvláštní? Že si to nějakým způsobem pořád nepřipouštím. Ještě v září jsem si říkala; "Týjo, to až bude třeba únor, tak to bude hrůza, to už to bude dost blízko." Ale ono to tak není.
Ve škole je to sice stresovější, ale je tam zároveň neskutečná sranda. Asi bych to bez ostatních nezvládla. Strašně ráda teď trávím čas s učitelema a říkám si, že bude strašné je opustit. A mí spolužáci? S kým budu tančit balet na chodbě až odejdeme?
Ale teď nechci mluvit o škole. I když vlastně všechny mé myšlenky pramení ze školy.
Je těžké zamyslet se nad něčím jiným.

Vlastně mi začaly jarní prázdniny. Asi nejvíc se těším na to, až se vyspím. Pořádně vyspím. Takový ten pocit, kdy ti nezazvoní budík v 5:35 ani ve 4:20, ani tě nevzbudí rodiče, či ségra jako tomu bývá o víkendu, prostě a jednoduše spíš dokud můžeš. To zbožňuju.

Drahý příteli, myslíš, že to zvládnu? Myslíš, že už zhruba za půl roku zvládnu odejít a žít ve vlastním bytě bez rodičů? Jsem přeci ještě tak malá. Nevím o životě nic.
Nedokážu si to představit. Přitom je to tak blízko. Ale vážně to chci dokázat... chci vědět, jestli se dokážu o sebe postarat.

Ale je těžké myslet takhle dopředu, když mě do té doby čeká tolik věcí. Tolik věcí, u kterých můžu selhat, u kterých budu plakat nebo se smát...

Kdo ví, co bude.

A co ty, drahý příteli? Jak se tobě daří v kouzelné zemi?

S láskou
Lizzie

Předsudky

7. února 2015 v 11:06
Předsudky jsou všude kolem nás. Odsuzujeme lidi dříve, než je poznáme. Nemám to ráda, ale musím se přiznat, že to taky občas dělám.
Když vidím mladou dívku, která v zimě nosí krátké sukně, hluboké výstřihy a má zmalovaný obličej, odsoudím ji, aniž bych ji znala. Ale co mě k tomu vlastně opravňuje? Jak můžu tvrdit, že je ta dívka špatná, když ji vůbec neznám a nevím, čím si třeba musela projít. Každý má svůj příběh...
O každém bezdomovci si řekneme, že je to jen ohavný ožrala, ale možná ještě před pár měsíci to byl počestný muž, který měl rodinu a práci, ale vše ztratil a zhroutil se mu život. Ale my ho obejdeme velkým obloukem a snažíme se co nejrychleji zmizet.
Každé ráno potkávám v autobuse 3 starší ženy, které se vždy k sobě posadí a povídají, povídají a povídají. Člověk by si řekl, že jsou to typy žen, které řeší jen slevy v Kauflandu či jak je mladá generace rozmazlená. Ale nedávno jedna z nich začala mluvit o tom (no jo, já vím, že bych neměla poslouchat cizí rozhovory...), jak viděla jeden dokument, kde mluvili o mimozemšťanech a jak nás možná pozorují atd. Mám ráda řešení filozofických otázek, takže mě vážně potěšilo a překvapilo, že taková paní mluvila o těchto věcech. A dokonce jsem měla chuť si jít k ní sednou a polemizovat nad tím s ní. Ale na to jsem odvahu neměla a tak jsem se na ni jen usmála a ona zase na mě.

Předsudky jsou strašná věc. Proto se snažím jich co nejvíce omezit, ale občas to prostě nejde. Skoro jako bychom k tomu byli naprogramováni.
Možná si říkáte, proč bychom se měli snažit nemít mít předsudky o ostatních, když oni je mají taky třeba o nás. Ale přesně takhle se šíří zlo. Vlastně jsem si díky tomu vzpomněla na jeden citát od Václava Havla, který sice nesouvisí moc s tématem, ale ráda bych ho sem napsala.

Lhostejnost k druhým a lhostejnost k osudu celku je přesně tím, co otevírá dveře zlu.

"Když se ke mně lidé chovají špatně, tak já se tak budu chovat taky..." Klasické myšlení člověka. Ale přesně takhle u nás vzniká ta nesnášenlivost. Myslíte si, že když se na někoho usměju na ulici, že mi úsměv oplatí? Jeden člověk z patnácti. Maximálně...

Na závěr bych tedy chtěla říci, abychom se snažili nemít předsudky o jiných, více se na ostatní usmívat, pomáhat lidem a možná že se konečně začne šířit i dobro.