Leden 2015

Co bych si vybrala?

30. ledna 2015 v 16:22 | Lizzie |  Témata týdne
Nejdříve jsem chtěla napsat úvahu o tom, jak jsou třeba i malá rozhodnutí někdy důležitá, ale uvědomila jsem si, že bych tu nejpsíš zmiňovala to, o čem jsem tu už několikrát psala. A život by měl být trošku rozmanitější, ne? :)

Toto téma týdne bych tedy ráda pojmula trochu jinak...
... aneb
kdybych si měla vybrat mezi:

šťastná samotářka x nešťastná manželka: vybrala bych si šťastnou samotářku... raději bych byla celý život sama, než žila s mužem, se kterým bych nebyla šťastná. Podle mě existuje spousta jiných věcí, díky kterým můžeme být šťastní.

žít do 40 let šťastně x žít do 70 neutrálně: opět první možnost. I když by bylo strašné se dožít pouze 40 let. Ale štěstí je dle mého názoru to nejcennější, co můžeme mít. A je důležité, abychom ho měli.

už nikdy si nezahrát na klavír x nezahrát na kytaru: (ach bože, jen to ne! proč si dávám tak těžké otázky? :D): tak jo, bez mého piána bych to asi nezvládala víc...
http://www.zus-du.cz/_files/5668/klav%C3%ADrn%C3%AD%20hra.jpg

už nikdy nepřečíst knihu x neuvidět film: já prostě filmy miluju... na 99% a knihy na 98,9%, takže to bylo fakt těšné...

už nikdy nesníst čokoládu x chipsy: (za co mě tak trestáš, Bože? :D): vždycky jsem čokoládu milovala, ale v poslední době jsme se nějak odloučily, a proto si nechávám své milované brambůrky...

žít do konce života v podzemí se svými milovanými x na krásném pustém ostrově sama: jistě, že představa ostrova s plážemi a mořem je nádherná, ale co bych tam sama dělala? I když nepopírám, že to podzemí by bylo asi po nějaké době fakt děs...

potkat ducha Johna Lennona x Marilyn Monroe: těžké... Marilyn mám z nějakého důvodu fakt ráda, ale John Lennon na mě působí tak nějak hodněji... asi bych se ho míň bála :D

http://hometestingblog.testcountry.com/wp-content/uploads/2013/08/john-lennon-cloning.jpg

prožít den jako neviditelná x umět číst lidem myšlenky: raději neviditelná. Kdo ví, co bych se pak na sebe dozvěděla, kdybych uměla číst myšlenky :D

vidět naživo herce ze seriálu Přátelé x první šestici nejlepších tenistů: tenis zbožňuju, ale Přátelé jsou Přátelé...

http://img.blesk.cz/img/1/gallery/232800_sitcomy.jpg

procestovat Peru (včetně Machu Picchu) x Nový Zéland: vážně jsem nejdřív myslela, že zvolím Nový Zéland. Ale asi mě zlákal takový ten jihoamerický folklor.

https://d1ciw9phtlkz3p.cloudfront.net/events/machu-picchu-peru.jpg

A co Vy? Shodujeme se v něčem? Přidali byste něco? :)

Jak by vypadal můj život bez internetu?

17. ledna 2015 v 14:24 | Lizzie |  Témata týdne
Určitě bych si musela koupit slovník. Vlastně dva slovníky- anglický a francouzský. Nemohla bych totiž najet na stránku google translatoru, který by mi s domácími úkoly pomohl.

Asi bych začala bydlet v knihovně. To neskutečné množství referátů, které jsem udělala, bych nemohla zkopírovat z wikipedie, ale musela bych pečlivě hledat informace v knížkách.

Nejspíš bych se k někomu chodila učit hrát na klavír. Tutoriály na Youtube, díky kterým "umím" zahrát nespočetné množství skladeb, by prostě neexistovaly. Týjo, já bych uměla noty!

Vypadala bych jako největší pako. Znáte to, občas prostě nemáme odpověď na nějakou triviální otázku a tak prostě napíšete do googlu: jak uvařit těstoviny a najednou víte všechno.

Začala bych chodit do kina. Neexistovalo by např. zkouknito.cz, kde jsou nové filmy snad ještě dříve, než se dostanou do kin.

Psala bych dopisy, protože by neexistoval e-mail. To by se hezky prodražilo.

Asi bych se ztrácela na všech nástupištích. Prostě bych nemohla žít bez IDOSU.

Musela bych si kupovat cédéčka. Žádné Youtube. Bože, to by byl děs.

Zapínala bych častěji televizi. Ne jenom o Vánocích. A musela bych si každý den hlídat, kdy mi začínají seriály. A to by vlastně taky znamenalo, že bych si musela kupovat TV magazín.

Asi bych se začala dívat na zprávy. Seznam by mi neřekl, že Evropa je ve stínu hrozby teroristických útoků.

Nemohla bych psát tento článek.


... a berte ho prosím s rezervou :)


Jak by vypadal Váš život bez internetu? :)

Tajemná osoba

10. ledna 2015 v 14:28 | Lizzie |  Témata týdne
V ten den zůstala Lauren v kanceláři poslední. Měla ještě plno práce s tříděním smluv a kopírováním nových dokumentů. Její práce ji netěšila. Kam se poděly její sny? Takhle si svůj život nepředstavovala.
S unaveným výrazem na tváři si až ve 23 hodin sbalila své věci, oblékla kabát a radostně nastoupila do výtahu s myšlenkou na horkou vanu, kterou si napustí, až přijde domů. V New Yorku zrovna zuřila vánice a teploty se pohybovaly až k -15 °C, takže překpokládala, že horká vana bude vhodným zakončením tohoto dne.
K jejímu překvapení ale nebyla jediná, kdo zůstal tak dlouho v kanceláři. Výtah zastavil ve 14. patře a přistoupil do něho muž, kterému mohlo být kolem 30 let. Lauren ho nikdy neviděla, ale to na tom nebylo nic neobvyklého, protože v budově Lincoln tower pracovaly stovky lidí.
"Nečekal bych, že tu ještě někdo bude," usmál se muž a podíval se na Lauren.
"To já taky ne," souhlasila a úsměv mu oplatila.
Výtah se znovu rozjel, jenže během pár sekund se znovu zastavil. Ovšem tentokrát prudkým trhnutím. Světlo trochu zablikalo, ale nakonec nezhaslo.
"Co se děje?" zeptala se trochu vyděšeně Lauren a rozhlížela se po výtahu.
"Nevím. Asi jsme se zasekli," odpověděl muž. "Asi to je kvůli té vánici."
"Skvělý," řekla ironicky Lauren. "A to jsem se už vážně těšila domů."

Po několika minutách, kdy jim nikdo nepřišel na pomoc, se Lauren a muž jménem James seznámili. Čekání na pomoc vzdali a sedli si na studenou zem výtahu. Zřejmě stráví tuto noc tady.
"Řekni mi, Lauren, proč tu pracuješ, když tě tvá práce nebaví?"
"Nevím. Asi se bojím odejít," přiznala.
"Strach je hloupý," zasmál se trochu James. "Brání nám udělat i to, v co věříme, že je pro nás lepší."
"Ale co když to nebude lepší?" zeptala se pochybovačně Lauren.
"Vážně tu budeš pracovat celý život jen proto, že by to mohlo být někde jinde horší?"
Lauren se zarazila. Ten muž měl pravdu. Ale nebylo to tak jednoduché.
"Co když zjistím, že to byla chyba a budu si to vyčítat?"
"To ale nebudeš vědět, dokud to nezkusíš. Někdy musíme udělat chybu, abychom zjistili, že to vážně chyba byla. Budeš se raději celý život ptát, jaké by to bylo, kdybys sebrala odvahu a odešla?"
"Ne."
Zadívali se do svých očí a dlouho mlčeli.
"Jaké máš sny, Lauren? Co jsi chtěla udělat a nesplnila jsi to?"
Lauren tato otázka připadala zvláštní, ale přesto odpověděla. "Bylo toho spoustu," vzdychla. "Chtěla... chtěla jsem být malířka, odjet do Evropy, umět jezdit na koni,..."
"A na co čekáš?" zeptal se, jako by to byla samozřejmost.
"Na příležitost?" řekla nejistě.
"Lauren, kdybychom pořád jen čekali na nějaké příležitosti, je taky možné, že bychom nikdy nic nedokázali."
"To asi ano."
"Proč si tyto věci nesplníš?"
Lauren začala přemýšlet. "Možná protože se bojím, že to nebude takové, jak jsem si to představovala."
"Takže to radši ani nezkusíš?"
"Ale ano.... Někdy."
"Všichni pořád říkají "někdy". A pak nakonec zjistí, že život uplynul a oni nic nestihli."
Lauren nechápala, odkud se James vzal. Nic nebral jako problém. Když mluvil, všechno znělo tak jednoduše. Ale možná, že to vážně jednoduché je.
"Všichni stále jen hledají důvody, proč něco nejde," pokračoval.
"Máme se pak na co vymlouvat," zasmála se Lauren.
"Abyste neměli špatný pocit?"
"Ano," přiznala po chvíli.
"Lauren, neboj se života. On na tebe čeká, jen se ho nesmíš bát. Občas tě zlomí a něco třeba nepůjde tak, jak jsi doufala, ale aspoň budeš vědět, že jsi to zkusila. A že jsi dělala to, co jsi chtěla."

Když ráno lidé zjistili, že se v Lincoln tower zasekl výtah, zavolali opraváře a Lauren a Jamese vysvobodili. Rozloučili se spolu a Lauren Jamesovi poděkovala za nový pohled na život, který díky němu našla.
Ještě v ten den si objednala letenku do Paříže a dala výpověď. Rozhodla se, že půjde tuto novinku sdělit Jamesovi. Když ale přišla do budovy Lincoln tower a jela do 14. patra, zjistila od ostatních, že tam žádný James nepracuje. Nemohla tomu uvěřit. Kdo ale potom byl ten muž? Ta tajemná osoba, která se v noci objevila ve výtahu a nasměrovala její život jiným směrem? Mohla si to pouze domýšlet...

Lauren tedy poté odjela do Evropy, kde kreslila obrazy a jeden z nich se jí dokonce podařil prodat za 3 500 eur. Ve svém volném čase cestovala a projížděla se po velkých pláních na svém koni.
Za to všechno vděčila jednomu tajemnému muži...

Jak se bortí sen

9. ledna 2015 v 18:54 | Lizzie |  Mé myšlenky
Nechci tento článek pojmout nějak pesimisticky, protože jsem zjistila, že to za to nestojí. To bych poslední dobou musela být nas*aná pořád :D Víte, já zase tak neřeším, když mám jeden problém, protože to je pořád jenom JEDEN problém, který vaší hlavu zatíží jen tak na 40 %. Jenže když se toho na vás nahromadí víc a procento zatížení se už pomalu, ale jistě přibližuje 100 %, začínáte trochu šílet.

Když teď nebudu řešit svou praktickou maturitní práci, u které jsem se totálně zasekla, protože prostě nevím, jak dál (a děsím se vždy, když vidím složku "práce" na své ploše notebooku), povím vám o něčem, co mě v poslední době celkem dostalo.
Den otevřených dveří na vysoké škole má být radostná událost každého studenta, která mu má dokázat, že je pro něho ta pravá a že si vybral správně. NE NAOPAK. Jistě, budova byla krásná, interiér moderní, lidé příjemní, jenže...
Opravdu... OPRAVDU je tak těžké, napsat na internetové stránky nejmenované univerzity, že na obor, na který chcete jít, se dělají přijímací zkoušky ze dvou jazyků? VÁŽNĚ je to tak těžké? Proč vám to prostě musí říct až tam?
Dobře, řeknete si; fajn, to nevadí, to zvládnu. Nerozčiluj se. Dýchej, dýchej, dýchej. Tvař se příjemně.
"Tak dobře, budu dělat přijímačky i z francouzštiny," řeknu si. "Budu muset sice trochu máknout, ale co se dá dělat."
"Promiňte slečno, ale francouzština se letos zavírá."
Fíííííí. Cože?! Né, to asi musí být fór. Fakt dobrej fór. Jo, ten se vám povedl! Můj vnitřní hlas se směje. A pak, asi za 10 sekund si uvědomí, že to pán v obleku myslel vážně.

Víte, já ani nevím, co na to říct. Ne, že by tohle byla pro mě škola č.1, ale klidně mohla být. Stejně tak pro mnoho ostatních lidí, kteří pokud nejeli na den otevřených dveří, tak se asi jen tak nedozví, že se dělají zkoušky ze 2 jazyků. V aule, ve které jsme se sešli, to nevěděl snad nikdo (podle výrazů ostatních studentů a následné konzultace).

Co je tohle proboha za systém? Systém "pošliprachyzapřihláškuapakteprvezjisti,žedělášdvězkoušky"?

Já nevím, jak to chodí. Nebo jestli jsem všechno pochopila tak, jak jsem měla. Nicméně mě toto celkem zklamalo a už nemám skoro ani sílu na to, hledat nějaké náhradní školy (alespoň ne teď). Jak jim má člověk věřit?

Jasně, jde "jen" a naši budoucnost...

Útěk před smrtí

4. ledna 2015 v 12:24 | Lizzie |  Témata týdne
Kolikrát v životě jste se ocitli blízko smrti, ale vždy se vám vyhnula? Možná že víckrát, než si myslíte. Ani nedokážu spočítat, kolikrát mě např. málem přejelo auto. Neustále utíkáme před smrtí a většinou o tom ani nevíme, nebo si to třeba neuvědomujeme.

Věřím v to, že je dané, kdy zemřeme. Proto se nebojím jezdit v autě. Proto se nebojím riskovat. (Většinou). Když máme zemřít, tak prostě zemřeme. (Tím nechci říct, že skáču pod každé auto, které vidím). Já vím, že mi možná chcete říct, že nevím nic o životě, ani o smrti. A že kdybych věděla, že mám zítra zemřít, nemluvila bych tak, jako mluvím teď. Ano, to je pravda. Byla bych naštvaná. Byla bych strašně naštvaná, že jsem nemohla prožít celý plnohodnotný život. Že jsem nemohla nikdy potkat pravou lásku, že jsem nemohla procestovat svět, že jsem nikdy nemohla navštívit svůj New York, že jsem se nemohla vdát a mít děti, které bych milovala. Říkala bych si, že to není fér, ale věděla bych, že to tak prostě mělo být.

Nebojím se smrti... jediné, čeho se bojím, je, že až budu umírat, budu litovat toho, co jsem neudělala. Nebo že si třeba uvědomím, že jsem neprožila spoustu věcí, které jsem prožít chtěla. Bylo by úžasné být na konci a říct si; Udělala jsem všechno, co jsem chtěla. Žila jsem.

Nebo, že jsem udělala alespoň to, co se stihnout dalo... A šlo to.