Listopad 2014

Drahý příteli; 27.11

27. listopadu 2014 v 18:30 | Lizzie |  Mé myšlenky
Drahý příteli,

v posledních týdnech je můj život legrační, hektický a trochu jako vyměněný. Není to tak, že by se změnilo nějak moc věcí, to vůbec, ale spíše se měním trochu já. Vlastně asi jako většina mých přátel.
Víš, čekali jsme, že to bude stresující období plné učení (né, že by toho nebylo dost), ale my jsme kupodivu v klidu. Neustále se smějeme, rapujeme na ulicích (přes to, že nemáme téměř žádný vztah k rapu) a užíváme si života... a také posledního roku na střední. Vypadá to, že si uvědomujeme, že přijde brzy konec. A to je děsivé.
Ale na takové řeči je ještě brzy.
Občas, když jezdím sama autobusem, nebo se procházím venku, mám nutkání přemýšlet o všem možném... Nedávno mě napadlo, jakou roli mají v životě změny. Ano, všichni víme, že změny jsou v některých případech nutné. Jenže, co když nám v našem životě všechno vyhovuje a nechceme nic měnit přes to, že musíme? Jistě, ve skrytu duše víme, že ta změna je nutná a že bez ní by to nešlo, jen je někdy těžké se s tím smířit. Ale dá se s něčím takovým vůbec smířit?
Když přijde změna, může být buď k lepšímu, nebo k horšímu.
První případ je sice super, jenže potom zapomeneme na to, co bylo. A já nechci zapomenout. Ve druhém případě nás bude užírat to, že jsme tu změnu vůbec museli podstoupit.
Víte, že to tak musí být a že je to tak správné, ale přesto vás něco tlačí zpátky. Vzpomínky.
Vzpomínky jsou zabijáci. Vždy si je přizpůsobíme tak, aby jsme z nich měli co nejlepší pocit... I kdyby měl být třeba bolestný. Cítíme to, co chceme cítit.
Někdy přemýšlím nad tím, jaký bude můj život za pár let. Budu stále šťastná? A co když ne? Co když už to prostě nepůjde? Protože se všechno změní...
Máš také někdy obavy o budoucnost? A jak se vůbec máš ty, drahý příteli? :)

S láskou,
Tvá Lizzie

Ještě jednou

22. listopadu 2014 v 13:36 | Lizzie |  Témata týdne
Kolik věcí, které jste v životě zažili, byste chtěli prožít ještě jednou? Vrátit se zpátky a znovu cítit to, co jste v tu chvíli cítili? Myslím tím radost, nadšení, slzy štěstí, či smích, ...

Dost jsem o tom přemýšlela a zde je můj výběr 10ti okamžiků, které bych chtěla zažít ještě jednou.

1) Ještě jednou bych si chtěla se ségrou, bratránkem a strejdou zahrát u babičky na schovku. Byla to má nejoblíbenější hra a čím jsme byli starší, tím tato záliba u všech pomalu upadala. Ale já bych si klidně i dneska ráda zahrála! :)

2) Ještě jednou bych chtěla jet s našima na dovolenou. I když většinou tvrdím opak. Večerní procházky kolem restaurací a pobřeží, zvuk moře, trávení večerů na terase, pití vína, koupání v moři, stavění zvířátek z písku... Aspoň jednou to prožít znovu.

3) Ještě jednou bych se chtěla toulat po Paříži.

4) Ještě jednou bych chtěla mluvit s dědou a slyšet, jak říká; "Pojď sem, ty moje princezno."

5) Ještě jednou bych se chtěla projet v autě autoškoly se svým učitelem, protože s ním byla neskutečná sranda a i po půl roce musím přinat, že mi chybí.

6) Ještě jednou bych chtěla prožít stužkovací večírek, o kterém jsem tu nedávno psala. Bylo to poprvé, co jsme si připadali jako pořádná třída a kde jsem se nebála ani trochu tančit, říct a převést cokoliv. Navíc jsem tam byla s nejbližšími lidmi, které mám. (kromě rodiny, samozřejmě)

7) Ještě jednou bych chtěla mluvit se svým bývalým přítelem v době, kdy jsme byli ještě kamarádi.

8) Ještě jednou bych chtěla prožít všechny skvělé zážitky ze střední.

9) Ještě jednou slyšet potlesk několika lidí, když jsem dohraju skladbu na piáno.

10) Ještě jednou prožít den jako dítě.


A jaké okamžiky, které byste chtěli jestě jednou prožít, napadají Vás? :)

Moje první blogerské krůčky

16. listopadu 2014 v 19:08 | Lizzie |  Témata týdne
Ten trapný pocit, když se snažíte vzpomenout, kdy jste si založili blog...

A tak jsem se raději podívala na výpis článků, kde stálo: duben 2012. Na mém obličeji se vytvořil klasický nechápavý výraz (asi jako když vám někdo řekne, že nemá rád čokoládu) a jediné, co mě v tu chvíli napadlo bylo; "Cože?"

Jako by to bylo včera, co jsem si tento blog založila a přemýšlela, jak ho pojmenuji a co na něj vlastně budu psát. Upřímně, já to vlastně asi ani nevěděla. Chtěla jsem se ostatním svěřovat se svými pocity? Chtěla jsem vyjádřit své názory? Nevím.
Začala jsem ho mít vážně ráda, i když jsem nevěděla, jestli bude mít nějakou budoucnost (ó, to zní jako nádherný romantický příběh!). Nejdříve jsem nedostávala téměř žádné ohlasy a komentáře u mě byly spíše nezvyklým jevem (asi jako když někdo vidí po 100 letech yettiho). Když jsem později začala navštěvovat jiné blogy, návštěvnost vzrostla i u mě. Teprve až potom jsem měla pocit, že jsem součástí blogového světa.

Na blogu není nic hezčího, než když dostáváte pozitivní ohlasy na to, co jste napsali. Ale na tom se asi shodneme, že? Člověku to dodává radost, sebejistotu a také pocit, že není úplně na nic. Proto jsem šťastná za každý Váš komentář.

Mé první blogerské krůčky byly dost nejisté a trvalo dlouho, než jsem se naučila aspoň trochu chodit. I teď, po 3 letech, občas šlápnu vedle a napíšu článek, který je nesmyslný či hloupý, ale někdy se člověk ztrapnit asi musí (dobře, tak spíš já no...).

Zvláštní týden

13. listopadu 2014 v 17:55 | Lizzie |  Mé myšlenky
Poslední dobou nic nestíhám. Dnes odpoledne mám poprvé po dlouhé době volno, protože zítra nejdeme tak úplně do školy. Jinak se obvykle učím, píšu slohy, zpracovávám zájezd do 11 večer a poté si konečně můžu pustit alespoň 1 díl House, u kterého ale stejně většinou usnu. A pak to začíná zase nanovo... Stávání ve 4:30/5:30 a zase hurá do školy.
Jó škola. V naší škole je teď dost napjatá atmosféra. Z důvodů, kterými Vás nebudu zatěžovat. Jen řeknu, že to vnímají všichni učitelé a samozřejmě i my- žáci, kvůli jednomu incidentu mezi učiteli, který není zrovna příjemný. Bojíme se tam teď asi úplně všeho, čekáme cokoli... Učitelé se nám svěřují, ale vědí, že si nemůžou dovolit prozradit úplně vše. Hledají v nás oporu, jenže my moc dobře nevíme, jak ji poskytnout. Jak bychom taky mohli? Můžeme je jen trochu utěšit...

Znáte takový ten pocit, kdy si myslíte, že se vám všechno v životě bortí? Nedaří se vám nic a vy s tím už nemůžete nic dělat, protože jste šíleně unavení z toho, jak se pořád snažíte a nemá to žádný výsledek? Tak přesně takovou náladu jsem měla včera. Po dlouhé době jsem si zase trochu poplakala. Cíťa, no...
Ale jak často říká naše učitelka: Co vás nezabije, to vás posílí. A ona tahle věta ohromně pomáhá. Občas to vypadá, že se snad z toho stavu zoufalství ani nemůžeme vzpamatovat, jenže s každým novým dnem vychází znovu a znovu slunce a vy najednou vidíte, že všechny stíny se dají spravit. Nebo si na ně alespoň zvyknout.

Obávané akce jsou vždy nejlepší

8. listopadu 2014 v 20:59 | Lizzie |  Mé myšlenky
Určitě víte, o čem mluvím. Máte jít na nějakou akci, ale skoro se vám tam až nechce a bojíte se, jak to dopadne. Říkáte si, že se určitě něco podělá a nebude to tak legendární, jak byste si přáli.
Ale ono nakonec je.
Tím, že neočekáváte nic velkého, překvapí vás úplně všechno. Máte radost z každého povedeného vtipu, z každého trapného zážitku anebo třeba proto, že daná akce dopadla lépe, než jste si vůbec dokázali představit.
Včera jsme měli se třídou tzv. stužkovák a mé pocity před ním byly totožné, jako jsem tu popsala. A musím vám říct, že to byl jeden z mých nejlepších večerů v životě.
Víte, bylo to prostě dokonalé. Asi na tom měly velký podíl naše retro oblečky a také živá hudba, o které jsme ani nevěděli, že tam bude. Bylo vtipné vidět učitele, jak to rozjíždějí na parketu a bylo úžasné s nimi a s celou třídou tančit a zpívat na celé kolo. Upřímně si po této zkušenosti neumím představit, že nás budou ještě někdy učit :D Najednou je vidíte úplně jinak- jak se chovají mimo školu a taky když mají něco upito :)
Mé dvě spolužačky dokonce i zazpívali pár písniček s mikrofonem a jednu z nich věnovali naší učitelce. Bylo to kouzelné.
I samotné slavnostní stužkování bylo celkem vtipné. Kleknete si na polštář a připadáte si jako rytíř, který je mečem pasován, akorát s tím rozdílem, že vás pasují deštníkem na maturanty. Slavnostně prohlásíte, že slibujete, že se budete pilně učit a poté vám učitelé připnou stužku, podají ruku a popřejí vám hodně štěstí.
Jelikož studuji v jiném městě, než bydlím, bylo trochu komplikovanější dostat se v noci domů, a tak jsme s kamarádkou strávili tyto volné chvíle focením s naším "oblíbeným" městem, které nás svedlo dohromady. Proč nevyužít prázdných ulic, že? Vážně, na přechodu jsem se ještě nefotila...
A proto je lepší bát se nějaké akce, protože nakonec dopadne tak, že na ni v životě nezapomenete.

A co vy? Souhlasíte se mnou, co se týče "obávaných akcí"? Měli jste už stužkovací večírek? :)

Mé nejpodivnější staré zvyky

8. listopadu 2014 v 14:17 | Lizzie |  Témata týdne
Zdravím Vás!
přišel čas na sebe zase něco prásknout. A proč by to nemohly být zvyky, které jsem kdysi dělala a které se mi dnes zdají jako dost zvláštní? Tak jdeme na to!

Jako malá jsem nesnášela, když se mi dotýkaly prsty na noze jeden ke druhému. V noci jsem si na každý z nich dávala gumičky, abych je od sebe oddělila. Nepřejte si vidět, jak byly potom fialové...

Když jsem dříve jedla oběd/večeři, musela jsem si vždy nakrájet maso a přílohu už na začátku a vytvořit tzv. dvojice pro každé sousto, aby mi např. nezůstalo moc brambor...

Když jsem chodila asi do 1.třídy, bála jsem se, že přijdu do školy pozdě, a tak jsem každý den přeřizovala hodiny o 5 minut dopředu, aby si moje ségra myslela, že už máme vycházet. Po takovém týdnu už ukazovaly absolutně jiný čas...

Ve školce jsem nebyla zrovna společenský typ, takže jsem si každý den kreslila zajíce a skládala puzzle s tygrem. A to nemám ráda stereotyp.

Všechny písemky, čtenářské deníky a občas i žákovskou knížku, které měli podepisovat rodiče, jsem většinou podepisovala sama. Často tedy tátovým podpisem, který jsem už potom uměla tak dokonale, že sám nepoznal, že to není jeho písmo.

Se ségrou jsme se nesměli odpoledne dívat na televizi, a tak když běžela naše oblíbená telenovela, jedna z nás měla vždy připravený prst na vypínači pro případ, že rodiče přijdou dřív z práce.

Jako malá jsem bohužel dost lhala. Za pár vteřin jsem dokázala vymyslet neuvěřitelně propracovanou historku, na kterou mi každý skočil. Pozitivní je, že jsem si to už vybrala v dětství, takže teď lžu už jen málokdy. ... "né, já jsem tu čokoládu vážně nesnědla..."

... no, to by bylo prozatím vše.

A já se ptám Vás... Jaký můj zvyk Vám přišel nejpodivnější? Jaké jste měli Vy zvláštní zvyky?