Říjen 2014

Mlha života

30. října 2014 v 14:58 | Lizzie |  Témata týdne
Zrovna dneska jsem se byla podívat za svým bývalým třídním učitelem a dobrou hodinu jsme si povídali o životě. Je to jeden z mála lidí, se kterým se o tomto tématu opravdu dobře mluví. Ví o životě mnoho...
Shodli jsme se, že lidé jsou stále pesimističtí a hledají na životě chyby. My jsme někdy stejní, to je jasné, ale snažíme se z toho začarovaného kruhu vyhrabat.
Vyprávěl mi o jednom svém kamarádovi, který neměl kdo ví jakej krásnej život, ale byl neskutečně šťastný ... a chytrý. Když byl můj učitel mladý a rozčiloval se nad strastmi života, jeho kamarád mu řekl; "No tak, rozhlédni se. Vidíš tu modrou oblohu? A ty mraky? Nadechni se. Co cítíš?"
Tohle je ono. Takhle bychom měli žít.
A když přijde mlha? Neznám lepší způsob, než jet na hory, kde spatříte nádhernou inverzi... mlha bude přímo pod vámi a najednou vám bude připadat krásná.



Na všechno bychom měli nahlížet z výšky. Nebo z jiného úhlu. Život je o přizpůsobování se. Jasně, můžu nadávat, že je všechno špatně a že něco není fér. Ano, život prostě není fér, ale my ho můžeme změnit. Nemusíme čekat, až mlha zmizí. To bychom se taky nikdy nemuseli dočkat.


Co znamenají sny?

26. října 2014 v 10:03 | Lizzie |  Mé myšlenky
Občas by mě zajímalo, jestli sny něco znamenají, nebo jestli je to jen směsice všeho možného. Nevěřím v to, že ukazují budoucnost. I když nedávno se mé kamarádce zdálo to, co se jí opravdu potom další den stalo, což bylo dost zvláštní... Takže ani tuto možnost vlastně nemůžu úplně vyloučit.
Jednu dobu se mi vždy zdálo to, na co jsem den před tím myslela, nebo co jsem viděla. Ať to byl sen o červeném svetru, řidiči autobusu nebo třeba o někom známém. To mi přijde docela i logické, že se nám to potom v noci promítne v hlavě.


Důvod, proč vlastně píšu tento článek, je ten, že se mi dnes zdál dost zvláštní sen.
V tom snu jsem pokazila test z účetnictví, což je ale u nás ve třídě úplně normální, jenže já jsem šla k oknu a začala jsem strašně brečet. Chovala jsem se jako by se mi snad zhroutil celý svět. Za chvíli jsem se ocitla u třídní v kabinetě, kde mě utěšovala. Ležela jsem tam na nějaké posteli a ona mě hladila po vlasech, abych se uklidnila. Za nějakou dobu mě zpátky odvedla do třídy, kde se na mě učitelka účetnictví strašně zákeřně dívala.

A teď přemýšlím nad tím, jaký měl tento sen význam. Znamená to snad, že jako oporu vidím svou třídní, která mě bude před všemi chránit? Nikdy mě taková věc nenapadla... Ale je třeba možné, že to mé podvědomí ví a chce mi to tím snem sdělit?
Sny jsou prostě zvláštní... Občas si díky nim uvědomíme věci, které by nás ani nenapadly.

Zdály se mi ale také i sny, o kterých nevím, co si myslet. Jako třeba to, že se dívám z okna a vidím, jak nějaký muž skáče ze střechy paneláku dolů. Dole si hrají děti a když muž spadne kousek vedle nich, vůbec to neřeší a hrají si dál. To byl jeden z mých nejzvláštnějších snů.

A co vy? Jaký nejzvláštnějsí sen se zdál Vám? Věříte v to, že vám třeba vaše podvědomí něco sděluje prostřednictvím snů?

Jeden den, který bych ráda změnila- TT

16. října 2014 v 17:55 | Lizzie |  Témata týdne
Upřímně, asi bych nezměnila žádný den ve svém životě. Věřím totiž v to, že všechno se děje z nějakého důvodu a i když se nám zdá, že jsme udělali něco špatně, mohlo třeba díky tomu vzniknout něco dobrého. Anebo nás to možná nasměrovalo někam jinám- tam, kde máme být. Nebo nás to prostě jen poučilo do příště.
V životě jsem udělala spoustu blbostí, které ale nejsou jednodenní záležitostí. A když přemýšlím o tom, jestli bych je změnila, má odpověď by zněla ne. Ale na druhou stranu nemůžu s jistotou tvrdit, že to neříkám jen kvůli tomu, že to už stejně změnit nejde. Mám jednu celkem dobrou vlastnost (i když někdy možná moc dobrá není) a ta zní, že nikdy nelituji toho, co jsem udělala. Já si to prostě nepřipustím. K čemu je, se něčím pořád užírat a litovat, že jsme něco podělali? Už se tak prostě stalo a nikdo nevrátí čas zpátky (možná tak za pár let, kdy už třeba bude existovat stroj času).


Jen si představte, kdyby lidé nedělali chyby. Neříkejte, že by to nebylo divné... Svět bez omylů a slz by byl prostě jiný. Asi bychom si pak už navážili toho krásného pocitu, kdy se cítíme šťastní.
A proto...

Nikdy nelitujte toho, co jste kdy udělali, protože jste tomu věřili, a v tu chvíli se vám to zdálo jako to nejlepší, co jste mohli udělat.


Má smysl něco plánovat?

8. října 2014 v 21:28 | Lizzie |  Témata týdne
Ne. Nemá. Až na pár výjimek, samozřejmě.
K čemu plánování vlastně je? Když k našim plánům nedojde, jsme z toho akorát zklamaní. A když už dojde, ze své zkušenosti musím říct, že většinou všechno, co naplánuji, stojí za pendrek. Né proto, že by můj plán nebyl vytvořen dokonale, ale právě proto, že se nedopadl tak, jak jsem si ho vysnila.
A přesně proto poslední dobou neplánuji vůbec nic. Můžu si říct, co bych tak chtěla dělat za 5 let, jenže stejně bude všechno jinak. Je zajímavé, jak člověk strašně mění názory... a jak se mění on sám.
Samozřejmě neříkám, že neplánuji vůbec nic, to né. Vím, že zítra ráno vstanu, půjdu na záchod, potom do koupelny- umýt si oči, abych vůbec viděla na cestu, následně poté se nasnídám a dál to znáte... Nejradši mám takové to pobíhání po bytě ve spodním prádle, když mi jede za 3 minuty autobus. Je ale zajímavé, že tohle v plánu nikdy nemám.

Píšu tu sice, že nemám ráda plánování, ale na druhou stranu nejsem zrovna spontánní typ. To, že bych chtěla být, je jiná věc. Nedokázala bych se např. jeden den sbalit a jet na výlet bez jakéhokoliv sepsání, kdy mi jedou autobusy nebo vlaky, bez žádné mapy a bez mé milované svačinky. Je pravda, že tohle mít naplánované prostě musím.
Ale také záleží na tom, s kým jedu... s Antoniem Banderasem bych šla kamkoliv.

Co říci závěrem? Víte, že ani nevím? Vůbec jsem neplánovala, že to bude mít nějaký závěr :)

A co vy? Máte rádi plánování? :)

Když máte v těle hada

1. října 2014 v 19:17 | Lizzie |  Mé myšlenky
Zdraví Vás hypochondr Lizzie!
víte, říkala jsem si, když už jsem tu jednou odkryla své strasti o svém nevyzpytatelném zdravotním stavu, už nemá cenu nic dál tajit. Rozhodla jsem se napsat článek o věci, která mě tíží již 7 let (pozor! to je více než třetina mého života). Je to skolióza. Wikipedie by to vysvětlila asi takhle: "Skolióza je jedna z deformací páteře"; ale já jednodušše říkám: "Mám křivý záda, kámo".
Rozhodně Vás nenutím si to číst, protože mám neblahé tušení, že to bude dlouhá story. Ale doporučila bych to všem, kteří se s tímto problémem třeba alespoň trochu potýkají, protože kdybych si takový článek přečetla před 7 lety například já, mohla jsem mít možná úplně jiný život.

Když mi dětská doktorka při normální prohlídce sdělila, že mám možná trošinku křivá záda, nečekala jsem, jak moc mi tato zpráva ovlivní život. Poslala mě k jednomu doktorovi, který sídlil nedaleko, a který mě také poté posílal na různé rehabilitace. Nebavilo mě to. Samozřejmě. Bylo mi asi necelých 12 let a takové věci mi připadali jako fakt velkej vopruz. Měla jsem cvičit asi 2x denně, ale většinou jsem necvičila ani jednou. Neviděla jsem důvod, proč to dělat, když jsem měla pocit, že mi nic není. Občas mě bolely záda, to ano. Pamatuju si, že jednou jsem na základce scházela schody a tak strašně mě začaly bolet, že jsem myslela, že to snad ani nevydržím. Ale byly to krátké bolesti. Silné, ale krátké.

Co čas dal/ vzal, jsem byla poslána k dalšímu doktorovi, který se specializuje na onemocnění páteře, protože můj stav se kupodivu jen horšil. Ten starý doktor mi ještě před tím než jsem tam jela, oznámil, že mi pravděpodobně dají tzv. korzet, anebo že v jejich léčebně pár týdnů strávím. Myslela jsem si, že ten korzet budu mít tak max. 3 měsíce, což jsem brala celkem v klidu, anebo že holt budu muset strávit nějaký čas u nich. Jóoo, prázdniny!
Proto se nedivte, že jsem byla v tak obrovském šoku, když jsem přijela do slavné léčebny v Košumberku, a tam mi řekli, že korzet budu nosit do svých 21 let, 23 hodin v kuse, a k tomu budu 3x denně cvičit. Omdlela jsem jim tam. Nekecám.
Oh, sweet Jesus.

Korzet, což je podivná plastová věc s kovovým zapínáním (paradoxně stále nevím, jak to popsat), má také dost zajímavou výrobu. Nejdříve vás osádrují a poté z toho udělají odlitek. Na tomto procesu není ani tak strašné to sádrování, kdy musíte stát nehnutě polonahá, ale spíše to, když na vás při tom kouká mamka a div se nerozpláče. Později už jsem komukoliv zakazovala se mnou na tuto proceduru chodit :)

Upřímně ani teď netuším, jak jsem v korzetu mohla být 23 hodin (zbylou hodinu jsem měla určenou na 45 minut cvičení a 15 minut koupání, takže té jsem si taky moc neužila). Ze zečátku to bylo docela těžké. Byl nezvyk nemoct se třeba ohnout, ani jsem si pořádně nemohla zavázat boty. Ale největší problém jsem měla s oblečením, protože jsem nechtěla, aby byl vidět. A to bylo téměř nemožné. Nemohla jsem nosit trička ani s malým výstřihem. S více než polovinou jsem se musela rozloučit a to rozhodně nebyly nějak moc odhalené. Víte, často jsem brečela, protože jsem neměla prakticky co nosit. Otravovalo mě to. Skoro jako když těhotné ženy přenáší. (Říká se tomu vůbec tak? :))

Korzet jsem nosila, myslím, docela svědomitě. Ale necvičila jsem. A když už, tak strašně málo. Jenže když jsem po půl roce přijela na prohlídku, zjistila jsem, že se to hodně zlepšilo. Wow. Super. Byla jsem ráda, že ten korzet pomáhá. Samozřejmě mi museli udělat zase nový, protože mi ten starý byl už malý. Asi mi i snížili hodiny nošení, takže jsem byla jenom ráda.

Tím, že jsem věděla, že nemusím cvičit a přesto mi to pomáhá, necvičila jsem. Kdo by to taky dělal, že?
Jenže při další prohlídce už jsem takové štěstí neměla. Bylo to horší a příště zase horší a horší, horší.... Až se mi z páteře vytvořil had. Ale had v nějaký obrovský křeči.

Trvalo celkem dlouho, než jsem si uvědomila, že bych měla něco dělat. Vážně nevím, kdy jsem začala pilně cvičit. Ale začala jsem. Ráno: 20 minut, když jsem přišla ze školy: 20 minut, večer: 20 minut. Takhle to nezní tak hrozně, ale když přijdete ze školy ve 4, chce se vám cvičit? Nebo si snad ráno kvůli tomu přivstat? Ne, taky se mi nechtělo. Ale začala jsem to brát jako součást mého života. Zase jsem občas chodila na rehabilitace...vážně netuším, kolikrát jsem tam byla. Mockrát.

Už jsem si i celkem zvykla, že na mě lidé koukají. Protože ono to bylo trochu vidět, co si budeme povídat. Zvlášť když jsem třeba šla. Ale pamatuju si na jednu událost, která mě dost zklamala. Podporu rodiny jsem měla vždy, ale jednou mi babička sdělila, že si myslí, že si za to můžu sama. Že jsem prý nechodila ven a seděla jsem doma a proto mám křivý záda. Řekla mi to úplně před celou rodinou a já měla co dělat, abych se nerozbrečela. Nepochopila jsem, jak mi tohle může říct. Za celou tu dobu mě nic nebolelo tak, jako to, co mi řekla.

Přes to, jak jsem se snažila a dávala jsem do své léčby všechno, se můj stav příliš nelepšil. Při každém rentgenu jsem se modlila, ať je to už lepší, ale nebylo. Po několikaroční práci přišlo většinou zklamání. Zašlo to totiž moc daleko na to, aby to šlo jednoduše spravit. Cvičila jsem někdy i 4-5 denně. Zlepšení max. o 2°.

Dostali jsme se zhruba do současnosti. Teď nosím korzet jen na noc a cvičím 3x denně, víc bohužel nestíhám. Nemá cenu ho nosit víc, protože jakmile přestane tělo růst, páteř se už rovnat nemůže. Za rok ho tedy přestanu nosit úplně. Nakonec o 2 roky dřív než bylo původně v plánu.
Víte, já nevěděla, že to takhle dopadne. S tátou jsme si vždycky říkali, že to bude super, až mi jednou řeknou, že už jsem zdravá a že už to mám za sebou. Jenže roky utekly a já mám v těle stále něco, co mě bude tížit asi až do konce života. Snažím se chodit rovně, sedět rovně, ale stojí to docela dost sil. Když sedím ve třídě, stále si dávám pozor na to, abych neseděla nějak divně, protože to je hodně vidět. Když se na sebe podívám do zrcadla, vidím, jak hrozně mé tělo vypadá a není to moc hezký pocit. Nejhorší je pomyšlení, že to tak zůstane napořád. A co je vůbec ještě horší je to, že to pravděpodobně zdědí i mé děti. Pokud tedy nějaké mít budu.

Tak to byl můj sladký příběh o skolióze. Doufám, že tento článek bude třeba i jakýmsi varováním pro ty, kterým se něco podobného děje. Protože dokud máte čas, tak dělejte, co můžete. Je hrozné, co všechno může způsobit hloupost 12tiletého dítěte, které kdyby cvičilo jak mělo, všechno mohlo být úplně jinak. Nejradši bych si za to dala facku.
A rozhodně z toho nechci obviňovat rodiče, že mě třeba do toho měli donutit, protože oni se snažili. A navíc, já jsem strašně tvrdohlavá povaha, která dělá pravý opak toho, než se mu přikáže. Musela jsem na to přijít sama. Bohužel už bylo pozdě.
Jsem zvědavá, za jak dlouhou dobu mě opravdu začnou záda bolet. Doufám, že to vydrží alespoň do 25. Když vezmete v potaz, že hodně lidí s nimi má problém a to je mají úplně rovné, jak asi jednou budou bolet mě. Vážně, netěším se na to. Prostě uvidíme :)

Pokud jste toho celé přečetli, máte můj velký obdiv :D
A co vy? Máte se skoliózou nějaké zkušenosti? Znáte někoho, kdo tím trpí?