Září 2014

Platonická láska

29. září 2014 v 16:56 | Lizzie |  Témata týdne
Jó, platonická láska. Kolikrát jsem ji zažila. Jsem typ člověka, který své city neustále tají a skrývá, takže většina mých lásek byly pouze platonické.
A musím se Vám přiznat, že pro mě byly tyto lásky daleko silnější než ty "opravdové". Vždy jsem cítila něco, co se nedá dobře popsat. Vzrušení, zoufalost, nadšení pokaždé, když jsem toho vyvoleného viděla. Ale myslím, že k tomu existuje logické vysvětlení... O platonické lásce totiž nevíme všechno- prakticky neznáme ani její chyby. Spíše si domýšlíme to, jak je ten člověk skvělý a ani nás nenapadne možnost, že to tak třeba není. Nebo to hned vyvrátíme.

Je to stejné, jako když začneme někoho poznávat. Nejdřív se do něho bláznivě zamilujeme, ale později nám na něm začne něco vadit. Jenže u platonické lásky to tak není, takže se vám nikdy nemůže zprotivit. Proto je také tak těžké ji "nechat jít". Ten člověk je pro nás dokonalý, protože neznáme jeho chyby.
Můžu si 100x za sebou opakovat; "Sakra, Lizzie! Přestaň na něho myslet. Okamžitě. Tohle nemá žádnou budoucnost. On na tebe taky nemyslí." Ale víte co? Ono to nefunguje. Ne, neposlouchám ani samu sebe. Což je dost v háji, protože já poslouchám jenom sebe. Kdo mě potom může zastavit, když ne já?
Pro mě je ale vlastně platonická láska tak trochu ideální řešení. Je to jediný případ, kdy mám někoho ráda já, a ten druhý mě ne, a tudíž mu nemůžu nijak ublížit. A to já, bohužel, umím.

Co si vy představíte pod pojmem platonická láska? :) Máte stejný názor jako já?

Nejpodivnější fobie

28. září 2014 v 16:20 | Lizzie |  Mé myšlenky
Přeji pěkné nedělní odpoledne! Venku je dnes krásné, slunné počasí, podzim pomalu přichází a já jsem se rozhodla, že sem dám seznam těch nejpodivnější fobií (alespoň pro mě), o kterých jste třeba vůbec neměli tušení, že můžou existovat. Stejně asi jako já.

abtulofobie - strach z prádla nebo koupání
akustofobie - strach z mraků
ambulofobie - strach z chůze
amerikanofobie - strach z Ameriky (z USA)
anemofobie - strach z větru
arachibutyrofobie - strach z toho, že se na horní patro úst přilepí arašídové máslo, případně z arašídového másla obecně
bendofobie - strach z práce ve fastfoodu
domatofobie - strach z přebývání v domech
damnofobie - strach z věčného zatracení či pekelných trestů
emotikonofobie - strach z používání, nebo psaní smajlíků
eufobie - strach z dobrých zpráv
eurofobie - strach z Evropské unie nebo z Evropy
geliofobie - strach ze smíchu
googlefobie - strach z googlu
hexakosioihexekontahexafobie - strach z čísla 666
chaetofobie - strach z vlasů
keirofobie - strach ze stříhání a holení
koumpounofobie - strach z knoflíků
kremnofobie - strach z pohledu do hloubky
levofobie - strach z věcí nalézajících se na levé straně těla
novercafobie - strach z nevlastní matky
optofobie - strach otevřít oči
papafobie - strach z papeže
paraskevidekatriafobie - strach z pátku 13.
syngenezofobie - strach z příbuzenstva, rodinných příslušníků
tafefobie - strach z možnosti být pohřben zaživa
wikifobie - strach z wikipedie

Tak to byl můj výběr těch nejzvláštnějších fobií. Rozhodně se nechci nikomu smát... Zvlášť když já sama mám např. fobii z much :)
A co vy? Máte z něčeho fobii? Znáte také nějaké "zvláštní" fobie? :)

Liebster award

24. září 2014 v 17:39 | Lizzie |  Mé myšlenky
Zdravím Vás,
tak jsem byla poprvé v životě nominována do tzv. řetězáku (teď by se úplně hodily fanfáry) a tak jsem se rozhodla, že se konečně dokopu ke splnění tohoto úkolu. Také bych samozřejmě chtěla poděkovat Janče, že mě nominovala :)

Pravidla tohohle řetězáku jsou:
Poděkuješ tomu, kdo tě nominoval, napíšeš o sobě 11 faktů, odpovíš na 11 otázek, které ti dal ten, kdo tě nominoval, ominuješ další bloggery a dáš jim 11 otázek, které pro ně vymyslíš.

Už jsem tu o sobě jednou pár fakt napsala, ale pokusím se vymyslet nějaké další :)
Taaakže: 11 faktů o mně:
1) Myslím, že jsem nebyla nikdy doopravdy zamilovaná.
2) Když někomu vyprávím "vtipný" příběh, ale nikdo se nesměje, i když už jsem řekla pointu, začnu se dost nervózně smát.
3) Těžko snáším, když mě někdo nemá rád.
4) Nevěřím, že je tu pro každého "ten pravý".
5) Jsem závislá na svém plyšákovi, kterého mi přivezla teta z Kanady. Dozvěděla jsem se to ale až po 12 letech.
6) Když jsem byla malá, tak jsem "nesnášela slova"- byla to údajně má oblíbená věta, když se mě někdo na něco zeptal. Bože, mě museli mít lidi fakt rádi.
7) Jsem docela puntičkářka. Dokud nemám v pokoji uklizeno, odmítám v něm něco dělat.
8) Věřím na duchy.
9) Zbožňuju citáty.
10) Jsem závislá na své rodině.
11) Nesnáším, když na mě někdo mluví, když ráno vstávám.

Otázky od Janči:
1. Čteš radši knížky nebo radši koukáš na filmy? Proč?
Ou, to je těžké, obojí dost zbožňuji. Ale abych byla naprosto upřímná, nedokážu si spíš představit život bez filmů. Vyrostla jsem na nich :)

2. Jakou knížku jsi naposledy přečetl/a?
Počítání od Toni Jordan. Dostala jsem ji od kamarádky, protože hl. hrdinka všechno počítá a já jsem údajně taky blázen na čísla :)

3. Máš radši kočky nebo psy? Proč?
Ani nevím proč, ale mám slabost spíš pro kočky.

4. Jsi na něčem závislý/á?
Rodina, přátelé, plyšák,... a myslím, že bez jídla bych taky dlouho nevydržela :D

5. Změnil/a bys něco ve svém životě?
Ne. Myslím si, že všechno má nějaký důvod.

6. Myslíš si o sobě, že jsi hezký/á?
No, to určitě ne :D Pouze v případě, že se mi zrovna náhodou povedou vlasy :D

7. Řekneš mi nějaký vtip?
Co dělat, když v lese potkáte medvěda? Nic. Medvěd se o všechno postará. (Ani nevím proč, ale říkám ho docela často :D)

8. Máš něco tak moc oblíbeného, že bez toho nemůžeš být?
Asi ne. Myslím, že člověk si zvykne na všechno.

9. Věříš v nadpřirozeno?
Ano. A ráda se hádám s tím, kdo ne :D

10. Oblíbený seriál?
No... těch by bylo! Ale asi nejvíc jsem asi vždycky zbožňovala Přátelé. Ty jsem viděla snad milionkrát.

11. Oblíbený blogger/vlogger? Doporučil/a bys nám něčí blog?
Z blogerů: ty, samozřejmě :), Em Zet,... a z vloggerů, pokud myslíš třeba na Youtube, tak kluka se jménem Stejk :) Doporučuji jeho Perly ze světa :D

Mé otázky:
1) Které roční období máš nejraději? Proč?
2) Jakým zvířetem bys chtěla být ?
3) Co je pro tebe smyslem života?
4) Lituješ něčeho, co jsi udělala?
5) Co nejraději nosíš na sobě?
6) Kdybys měla jedno přání...?
7) Oblíbený film?
8) Máš nějaký zlozvyk?
9) Oblíbené předměty ve škole? (Jsou/byly)
10) Kdybys mohla jet kamkoliv, co by to bylo za místo?
11) Řídíš se nějakým citátem nebo příslovím? Pokud ano, jakým?

Nominuji Janču, abych jí to oplatila :) A potom taky Em Zet. Budu ráda, když se zúčastníte :) Kdyby se někdo chtěl přidat, tak to bude jenom dobře :)

Drahý příteli, 22.9.

22. září 2014 v 18:27 | Lizzie |  Mé myšlenky
Drahý příteli,
v poslední době je život zvláštní. Všude je taková podivná atmosféra, která se ani nedá dobře popsat. Ze školy nikdo nespěchá jako dříve. Nechceme pospíchat, protože to by znamenalo, že se budeme muset rozhodovat. Kolikrát po škole sedíme ještě ve třídě a tlacháme o životě. O budoucnosti. Je nám jedno, že už ujeli 2 autobusy. Chceme se zastavit v čase.
Je to zajímavé. Celý život člověk pospíchá a když je potom skoro na konci, nechápe, proč vlastně vůbec pospíchat chtěl. Nebyl svět dokonalý? Proč jsme to nevěděli?
Nelíbí se mi, jak se teď chovám. Nikdy jsem nebyla tak pesimistická jako teď. Uměla jsem lidi potěšit, aby měli lepší náladu, ale teď mám pocit, že jsem to já, kdo je ničí. Nebo se mi to doufám jen zdá.
Dneska mi N. povídala o tom, že už nemůže najít smysl života,... že ani neví, kdo je. Nevím, čím to je, že jsou všichni tak skleslí. Jakoby svět něco ovládlo. A nikdo s tím nemůžeme nic dělat.
Jeden kluk mě políbil. Bylo to nádherné, překvapivé, vášnivé, intenzivní, ale já ani nemám sílu na to někoho milovat.
Jsem zmatená.
... ze svého chování. Ze všeho. Jsem prostě jiná. A já nevím, co mě změnilo.
Ještě že ty jsi stále stejný.
S láskou
Lizzie

Denní strasti

16. září 2014 v 17:46 | Lizzie |  Mé myšlenky
Páni, já jsem ale ospalá! Znáte ten pocit, když třeba někam jedete a musíte vstávat ve 3 hodiny v noci? Tak já mám každý den pocit, že jsem vstávala ve 3 hodiny v noci. Už od začátku školy neustále celé dny zívám a zívám a zívám. Nevím, čím to je, protože chodím spát poslušně už v 10 hodin (upřímně ani déle nevydržím). Oproti minulému roku, kdy jsem ještě ve 23:15 zírala do knížky s pocitem, že spánek asi neexistuje a začínala jsem mít dojem, že se přeměňuji v upíra, to tento rok je vážně divné!


A to jsem zatím ani nemluvila o tom, co se mi zdá. O kočkách. Normálně po mně dnes v noci šly. Ne, nepomohlo za nimi zavřít dveře, ony byly všude. Když jsem to vyprávěla kamarádce v MHD, zeptala se mě; Ty se bojíš koček?
Ne, jasně že ne. Ale těhlech jo!

Ve škole je to teď zvláštní. Pokaždé, když někdo vysloví slovo maturita, naskočí mi husí kůže. A vzhledem k tomu, že to slovo slyším tak každých 10 minut, myslím, že se ze mě brzy stane opravdová husa. Ne, nepomůže mi, když mi někdo řekne, že to je lehký. Vážně. Nezkoušejte to :)

To bude ode mě asi dnes všechno. Tak já jdu vypít alespoň litr kofoly, ať neusnu ještě před Večerníčkem :)
A jak si užíváte vy všední dny? Jste také unavení jako já? :)
.

Učím se žít

14. září 2014 v 10:24 | Lizzie |  Témata týdne
Tak jo, už jsem vzdala čekání až se objeví nové téma týdne, které má být; Učím se žít, a tak tedy píši tento článek.

Učím se žít. Ano, to je asi pravda. Už dlouho se učím žít svůj život asi nejlépe, jak můžu. Dělám chyby, samozřejmě, ale říkám si, že možná měly nějaký důvod.
Také si občas na život stěžuju. A nejsem na to pyšná. Ale většinou se snažím radovat se ze všeho- např. ze západu slunce, u kterého jsem schopná se i rozplakat. Štěstím, samozřejmě.
Žít znamená najít smysl našeho života. Ať to jsou lidé, tóny písní, radost z nakresleného portrétu, pocity, když poprvé vidíte Eiffelovku, čtení knih,... Pokud děláme věci, které máme rádi a jsme s lidmi, které milujeme, žijeme správně.
Jenže, co když na tyto věci není čas? Co když celé dny děláme něco, co nás netěší nebo nám to nic nepřináší? Potom si vždy vzpomenu na citát od Edisona; Tajemství úspěchu v životě není dělat to, co se nám líbí, ale nalézt zalíbení v tom, co děláme. Na tento citát jsem dokonce psala sloh, takže jsem nad ním přemýšlela dost dlouho :) (Na konci tohoto článku ho asi i zveřejním, ale rozhodně vás nenutím to číst :D)
Je docela fajn si najít na všem něco dobrého, pozitivní stránky. K čemu mi bude, když si budu na něco pořád stěžovat? (kdo by taky chtěl mít už ve 30 vrásky, co? :)) Já vím, že to není lehké. Sama moc dobře vím, že špatné nálady jsou normální. Jen se jich snažím co nejvíc vyvarovat, protože to není důvod, proč žijeme. Vážně.

Tajemství úspěchu v životě není dělat to, co se nám líbí, ale nalézt zalíbení v tom, co děláme.
Bylo by jednoduché dělat celý život jen to, co nás baví. Jen si představte svět bez práce, která nás netěší, školu bez předmětů, které nám nejdou, nebo třeba domov, bez věčného uklízení. Ano, život by byl kouzelný, kdybychom dělali jen to, co chceme, ale takhle to nefunguje.
Přitom jediné, co nám stačí k tomu, aby svět takový byl, je snažit se vnímat ho jinak. Začít přemýšlet o tom, co děláme neradi a najít si na tom pozitivní stránky. Každá věc má přeci svou dobrou i špatnou stranu, stejně jako mince má svůj rub a líc. Tak proč si ustavičně připomínat to špatné? Proč stále jen hledáme důvody, jak být nešťastní? Vždyť pokud budeme myslet jen na to zlé, bude pro nás činnost, kterou vykonáváme, ještě daleko nepříjemnější.
Otázkou zůstává, zda lze vůbec vnímat pozitivně něco, co opravdu nenávidíme. Ale možná, že ano. Pokud bychom vyvinuli opravdu velké úsilí a snahu, mohli bychom třeba nalézt zalíbení v čemkoliv.
Nebylo by správné, kdybychom vše dostali hned, bez jakéhokoliv snažení. Takhle si naše štěstí můžeme zasloužit a více si ho vážíme.
A přesně v tom podle mě spočívá tajemství úspěchu. Záleží na každém z nás, jaký svět si kolem sebe vytvoříme a zda ho prožijeme v nespokojenosti či v radosti.

Za hranicí reality

7. září 2014 v 17:55 | Lizzie |  Témata týdne
Kolikrát si říkám, že bych se chtěla ocitnout za hranicí reality. Kéž bych se místo učení finanční analýzy mohla třeba procházet po Narnii, nebo si dát kafe s Harrym Potterem. (Tedy, pouze v případě, že by měl už zlikvidovaného Voldemorta, jinak bych se k němu nepřiblížila ani na 5m. Znáte to. Může se stát cokoliv.)
Né, že by se mi můj život nelíbil. Já ho žeru. Jen prostě občas nastanou chvíle, kdy chci utéct a chci běžet pořád jako Forrest Gump a pak prostě jeden den přestat. Jenže to je vážně až moc mimo realitu, když vezmu v potaz, že po 20 metrech běhání už nemůžu popadnout dech a vypadám jako bych měla astmatický záchvat. A to ani nemám astma.

Občas mi přijde, že ani mé sny nejsou moc reálné. Jednou jsem tu napsala seznam věcí, které chci stihnout za svůj život. Jenže když nad tím přemýšlím, tak jak já bych mohla například zpívat v karaoke baru? Víte, kolik pánáků by do mě musel někdo dostat, abych já šla na pódium? Když jsem to psala, tak jsem byla asi dost za hranicí reality. A opilá jsem taky nebyla!

Vlastně už odmalička nám všichni vyprávějí nereálné věci. A žili spolu šťastně až do smrti... Kdybych dostala korunu pokaždé, když jsem to slyšela, měla bych už dům na Antigue i Barbudě. A loďku, samozřejmě :)
Jak si taky nemáme vytvářet svět fantazie, když Popelce i Sněhurce to s princem vyšlo a přitom tady končí 50% manželství rozvodem? Ha!
Pohádky z nás vytvořili snílky, kteří doufají, že se jim jednou splní americký sen. A ono je docela fajn v to věřit, protože naděje je to jediné, co nám zbývá. I když to třeba není úplně reálné :)

Nešťastná láska je lepší než nemilovat

3. září 2014 v 18:15 | Lizzie |  Mé myšlenky
Před několika měsíci jsem poznala muže. O dost staršího muže. Brala jsem ho skoro jako velmi dobrého kamaráda. Když jsme se loučili, řekl mi, že mu budu chybět.
Nechápala jsem to. Byla pravda, co mi řekl? Možná jsem si myslela, že mě bere jen jako bláznivou mladou holku. Ale je pravda, že jsme si rozuměli. Hodně. Moc. Tolik smíchu, ale i hysterických výlevů... s téměř cizím člověkem. Nebála jsem se s ním mluvit o čemkoliv, chovat se jakkoliv.
Teď už se nevídáme. Je to logické. Jenže já na něho stále myslím. Nechci říkat, že je to láska, protože občas ani nemám potuchy, co to znamená. Možná s ním chci prostě jen zase mluvit, slyšet jeho hlas a zase se zasmát.
Pokaždé, když se vidíme, usměje se a zamává mi. A v tu chvíli... mě polije pocit nepopsatelného štěstí.
I přes to, že vím, že to, co se děje, nemá prakticky žádný smysl, dělá mě to šťastnější. Za ten pocit, kdy ho vidím, nebo když si na něho vzpomenu, to prostě stojí. I když to bolí. Je to lepší než nemilovat nikoho.
Protože nikoho opravdu skutečného teď milovat ani nechci.

5 důvodů proč zbožňuji Djokoviče

1. září 2014 v 17:30 | Lizzie |  Mé myšlenky
Nevím, jestli sledujete tenis, ale pokud alespoň trochu ano, budu ráda, když si přečtete důvody, proč mám ráda srbského hráče Djokoviće.
Víte, já ho dříve zas tak ráda neměla. Ani nevím proč... možná proto, že měl takový přísný výraz, nebo proto, že je snad Srb. Hloupá. Já vím.

Takže, jdeme na to...
1) Je to vynikající hráč. Ano, tak tento fakt tu snad ani chybět nesmí. V současné době je to světová jednička. Jeho hra je mimořádná, snaží se doběhnout každý míč, u kterého je třeba i minimální šance, že ho vezme. A on ho vezme.

2) Umí se zasmát své vlastní chybě. A to umí v důležité chvíli jen málokdo.

3) Je to srandista. Na kurtu nebo při rozhovorech si umí udělat srandu z čehokoliv. Je dobrý zvláště v imitování ostatních hráčů :D

4) To, jak se chová k ostatním. Tak za tohle ho vážně zbožňuju.
Když začne trochu pršet a přeruší se hra, sedne si na lavičku a přizve k sobě mladého podavače míčků a povídá si s ním. Ne jen kvůli tomu klukovi, ale aby taky zabavil publikum.

Na svou konferenci si pozval malou nadějnou zpěvačku, protože to pro ní byla velká příležitost

A dále samozřejmě také tancování s dětmi na kurtu a vše ostatní....
Teď dokonce čeká svého prvního potomka. Myslím, že bude skvělý táta.

5) Je roztomilej :D Není co dodat...