Srpen 2014

Ztracené vzpomínky

28. srpna 2014 v 12:26 | Lizzie |  Témata týdne
"Probouzí se," uslyšela jsem najednou.
Začala jsem pomalu otevírat oči, do kterých mě okamžitě praštilo ostré světlo. Venku svítilo slunce, které žaluziemi pronikalo do místnosti.
Kde to jsem?
Kdo jsou ti lidé, kteří stojí nade mnou?
"Slyšíš mě, Emmo?" zeptal se naléhavě jeden z nich. Měl na sobě bílý plášť.
"Jo," vykoktala jsem ze sebe. "Co se stalo?"
Snažila jsem se posadit, ale byla jsem příliš slabá. Navíc mě jeden z těch lidí držel za ruku, takže jsem se o ní nemohla pořádně opřít. Jak dlouho už tu ležím?
"Měla jsi nehodu, zlatíčko," odpověděla žena, která měla kruhy pod očima. "Ale už je to dobré, budeš v pořádku." Usmála se a po tvářích jí stékaly slzy.
Kdo to je? Co se děje? Rozhlížím se po pokoji, jakoby mi snad mohl dát odpověď.
"Je nějaká zmatená," řekl muž, který mi stále držel ruku a podíval se tázavě na muže v bílém plášti.
"Kdo jste?!" vykřikla jsem a ani jsem nedala doktorovi možnost odpovědět.
Všichni v místnosti se zhrozeně podívali. "Ona si nás nepamatuje?!" zeptala se hystericky žena. "Jak je to možné?!"
Doktor se ke mně naklonil. "Emmo, co si pamatuješ?"
Bloudila jsem v paměti, ale jako bych v ní měla prázdno. Jediné, na co jsem si vzpomněla, bylo to, že jsem jela autem a pak... pak se něco stalo. To samé jsem řekla doktorovi.
Všichni vypadali vyděšeně. "Jsme tvoji rodiče," ukázala zoufale žena na ní a na muže, co mi držel ruku. "A tohle je tvůj bratr a tohle tvá sestra." Stále ukazovala a doufala, že si snad vzpomenu.
Já ale měla pocit, že jsem je nikdy neviděla.
Muž v bílém plášti oznámil, že jsem urpěla ztrátu paměti, která může být buď dočasná nebo trvalá.

Bylo zvláštní trávit čas s cizími lidmi- tedy, pro mě cizími. Žena, která tvrdila, že je má máma, mi přinesla do nemocnice plno fotek, protože nám doktor poradil, že je to dobrý způsob k obnovení paměti.
Viděla jsem sebe, jak jsem malá, jak jdu poprvé do školy, jak dávám pusu své údajně první lásce, jak si hrajeme se ségrou a s bráchou na kosmonauty, jak jsme s rodičema na dovolené v Římě, Paříži, Londýně... Nemohla jsem věřit svým očím. Na těch fotkách jsem sice byla já, ale jako bych to já nebyla. Takových vzpomínek... a pro mě byly všechny ztracené.
Má rodina byla stále se mnou. Postupně jsem si na ni začala zvykat a vytvářet si k ní nové pouto. Všechno se lepšilo, ale přesto jsem nikdy nepřestala doufat, že si zase jednou vzpomenu na svých 18 let, které se mi jeden den vymazaly z hlavy.

Tímto příběhem jsem chtěla říci, že bychom si měli vážit svých vzpomínek, protože jsou vážně nenahraditelné.

Když prší, tak kreslím

26. srpna 2014 v 14:49 | Lizzie |  Kresby
To je zase počasí. Ani na sekundu jsem dnes nezaregistrovala, že by třeba přestalo pršet. Přemýšlím, jestli by nebylo lepší nějak posunout roční období, protože když to tak vezmu, tak na konci března, jsem chodila venku v tričku a teď to vypadá, že si asi vytáhnu z krabice podzimní bundu.
Ale všeho se musí využít- ano, i hnusného počasí- takže jsem se rozhodla, že bych zase mohla něco nakreslit. Zvlášť když už jsem konečně dokopala si koupit nějaké pořádné tužky na kreslení.



Marilyn Monroe... no mohla dopadnout líp i hůř. Ještě se to stínování budu muset nějak naučit.

A co vy říkáte na toto "letní" počasí? Kreslíte rádi? :)


Toulky ve hvězdách

24. srpna 2014 v 13:10 | Lizzie |  Témata týdne
Je zajímavé, jak nás pohled na hvězdy dokáže očarovat. Ani nový LCD televizor s úhlopříčkou 107cm to prostě nepřekoná. Hvězdy v sobě mají něco, co obdivovali, obdivují a nejspíš i budou obdivovat lidé z celé planety.
Možná je to tím, že jsou tak daleko. Ani kdyby Usain Bolt běžel ke hvězdám celý život svou maximální rychlostí 44,72 km/h, měl by to pořád dost velkej kus. A to i k té nebližší hvězdě sluneční soustavy.
Fascinuje nás, jak hvězdy září. Také to, že i přes velkou vzdálenost je vidíme. Počet pozorovaných galaxií je přibližně 120 miliard. Páni. To by se mi nechtělo počítat.
Je také zvláštní, jak na nás může postavení hvězd působit. Nebo jak vůbec lidé přišli na znamení zvěrokruhu? Proč, když se lidé narodí v dubnu, červnu, či v listopadu, jsou podobní?
Hvězdy jsou tajemné, záhadné...skrývají v sobě něco, co my jen těžko pochopíme.

A co budoucnost?

19. srpna 2014 v 18:48 | Lizzie |  Mé myšlenky
Až někdy zase budu chtít na internetu hledat nějaké vysoké školy, uřežte mi prosím raději ruce. A pro jistotu i nohy. Neznám lepší způsob, jak se přesvědčit, že je člověk úplně ale úplně blbej. Snad jen sledování pořadů typu; Nejchytřejší Čech tomu můžou konkurovat. To byl zase jednou nápad...
Takže, pracně se prokousáváte všemi informacemi o škole, fakultě, oboru a potom zjistíte, že;
- přijímací zkouška se skládá z 60 otázek z toho a toho a z toho předmětu (které jste v životě neměly) a z pohovoru. Ok, tak nic.
- další celkem přijatelná škola; přijímací zkouška ze skládá pouze ze dvou předmětů- "Jó, super", řeknu si radostně. Po minutě dalšího hledání; v roce 2013 bylo přijato 40 studentů z 644. Hm, tak zase nic.
- další škola; říkám si; "no, tahle není zas tak známá, tam určitě nebudou mít nějaké vysoké požadavky". Po minutě hledání; téměř totožná situace jako u případu č. 1.

Ehm, byla jsem to já, kdo si myslel, že bude lehké vybrat si vysokou školu? Hahaha, to se mi povedlo. Vážně. Ten byl dobrej.
Asi to nebude tak lehké jako u výběru střední školy, kde jsem se až v lednu rozhodla, kam vlastně povedu svůj život. Zbožňovala jsem otázky typu; "Tak už máš vybranou střední?"
"Ne."
"Cože?! Jako vážně?! Vždyť je tak málo času."
Né, vůbec mě to nevystresovalo!
Měnila jsem názory každý týden a tak jsem to nechávala až na poslední chvíli. A myslím, že jsem nakonec udělala dobře. I když to závěrečné rozhodování bylo dost děsivé.

Ale u vysoké školy to asi nepůjde. Člověk by se měl už pomalu zaměřovat na nějaké věci.
V takových situacích si říkám, proč jen mi má starší sestra nenechala nějaké ty "chytré geny" od našich také pro mě a musela si všechny vybrat sama pro sebe. Kéž bych byla tak chytrá a mohla studovat třeba mezinárodní vztahy na VŠE nebo třeba psychologii či překladatelství na na Univerzitě Karlově. To je prostě k vzteku... Taková hamižnost :D
No jo, to se nedá nic dělat. Aspoň že mi závidí delší vlasy.
Každý má něco, že? ;)

Jak jsem si začala víc vážit života...

14. srpna 2014 v 20:09 | Lizzie |  Mé myšlenky
Vlastně jsem tento svůj příběh chtěla napsat už delší dobu, ale buď jsem si na to nevzpomněla, nebo jsem si řekla; koho to vlastně bude zajímat? Ale možná třeba někoho ano.
Rozhodně nechci, abyste mě třeba snad litovali, protože k tomu není žádný důvod. Naštěstí.

Už to bude skoro rok, co jsem získala tak trochu nový pohled na život. Byl to úplně normální letní slunečný den, když to všechno začalo.
"Co to tady máš?" ukázal táta na moje záda.
Sakra. Věděla jsem moc dobře, co myslí, ale nejdřív jsem dělala, že netuším, na co ukazuje.
"Co? Jó tohle! To nic není, tati."
Zatvářil se vážně. Nesnáším to. "To je nějaká boulička. Jak to tam máš dlouho?" zeptal se.
Stále jsem se snažila zachovat klidnou tvář. "Nevím, myslím, že už několik měsíců."
Tátova tvář vypadala ještě víc vyděšeně než před tím. "Měla bys s tím jít k doktorovi."
Jenom to né. Další doktor. Jakoby jich nebylo dost.
"To nic nebude, to je zbytečný," namítla jsem.
"To nemůžeš vědět. Víš, jak dopadl děda."
Au. Tohle bolelo. Zarazila jsem se. Rakovina? Jako vážně?
Děda dlouho skrýval, že se mu na těle vytvořila bulka a když jsme to zjistili, bylo už pozdě. Za měsíc zemřel.
To, co jsem měla na zádech, jsem až do této doby nebrala nějak vážně. Vždycky jsem se uklidnila tím, že to je jen nějaká "věc". Ale jakmile táta mluvil o dědovi, začala jsem se bát. Neskutečně bát.
V tu dobu jsem na to myslela prakticky pořád. Nedokázala jsem si představit, že bych strávila další dny svého života chemoterapií, či nečím jiným.
Nevěřila jsem, že by tohle mohl být můj osud. Napadaly mě otázky typu; To nikdy nebudu cestovat? Neuvidím New York? Nebudu mít děti? Nikdy se nevdám? To nikdy nezestárnu? Co když už nikdy nepůjdu do školy? Do té "odporné" školy, o které jsem nikdy nemluvila nijak hezky.
Bylo strašné připustit si myšlenku, že už třeba nikdy nic neprožiju. Začala jsem si uvědomovat, jak moc chci žít. Jak by bylo nádherné se vzbudit a být "zdravá". Slíbila jsem si, že pokud to dopadne dobře, budu si každého dnu užívat úplně naplno. Plnit si sny, být šťastná z maličkostí...
V tu dobu mi přišlo, že mi začínají víc padat vlasy- ale to jsem si asi jen vsugerovala, a také jsem měla krev tam, kde by asi být neměla. To snad né. To snad né. To snad né. To přeci nemůže být pravda.
Má dětská lékařka mě poslala na onkologii, kde mi tu "věc" měli vyříznout. Nevím proč, ale byla jsem tak podělaná z toho zákroku, že jsem si ani neuvědomovala, že by mi už třeba mohli říct, co z těch zad vytáhli.
Ukázali mi to. Byla to divná mazlavá věc. Fuj.
"Je to dobré. Je to jen tuková ?bublina?," oznámil mi doktor.
Jupí! měla jsem chuť zakřičet. Byla jsem strašně ráda. Zase jsem před očima viděla svou budoucnost.

Je sice pravda, že jsem si slíbila, jak si budu od té doby užívat života, ale nemůžu říct, že bych to splnila. Člověk zapomene, jaký to byl pocit. Už ví, že je to dobré a nic jiného neřeší. I když je pravda, že kolikrát, když mě něco trápí, snažím se vzpomenout na ten pocit, kdy jsem se bála, že bych třeba mohla mít rakovinu a najednou mi všechny problémy přijdou neskutečně malé.

Na celé této věci bylo nejvíce zvláštní to, že ve chvíli, kdy člověk život ztrácí, má asi největší chuť žít.
Žijte prosím. Protože jak můj táta říká; Když nejde o život, jde o hovno. :)

A co vy? Stalo se vám nebo někomu známému něco podobného?

Oblíbená píseň

12. srpna 2014 v 15:18 | Lizzie |  Témata týdne
Asi znáte ten pocit, kdy objevíte novou písničku, kterou si okamžitě zamilujete a pouštíte si pořád dokola a dokola. Když ji chvíli neslyšíte, máte neskutečné nutkání si ji pustit znovu. Nazvala bych to jako "chvilková závislost."
"Chvilková" proto, že málokdy máme oblíbenou písničku rádi pořád a neohraje se nám. Přijdou nové a nové a nové. A když si potom pustíte ty, co jste ještě nedávno milovaly, přemýšlíte nad tím, proč jste je vlastně vůbec poslouchaly. Občas se mi to stává...
Jenže! Existují písničky, které prostě budete milovat celý život. Nikdy se vám neohrají a budete si jejich tóny vychutnávat i po několika letech.
V mém případě to jsou ale "pouze" 3 písničky. Ty, které mě zasáhly poprvé, podruhé nebo po sté.


1. With or without you; U2
Tak tato písnička je pro mě srdcovka. Zbožňuju ji od svých 12 let a asi to bude vždycky má nejoblíbenější písnička. Vychutnávám si každý její tón.


2. Shadow of the day; Linkin park
Tuto písničku znám od své kamarádky, takže je možné, že díky tomu k ní mám ještě větší pouto. Líbí se mi její text, i když není příliš obsáhlý. Často mi připomínal mé životní situace a i když je asi divné o tom psát, tak bych byla ráda, kdyby tato písnička zazněla na mém pohřbu. Já ani nevím, jak mě to napadlo.


3. I will always love you; Whitney Houston
Kdo by neznal slavnou Whitney a tuto její písničku? Je prostě nádherná. Krásný text, úžasně vyzpívané výšky a skvělý doprovod.

A co vy? Znáte tyto písničky? Jaké jsou vaše oblíbené "neohratelné" písničky? :)

Kouzelná země

4. srpna 2014 v 17:04 | Lizzie |  Témata týdne
"Představ si Ellie, že bys tohle všechno mohla mít. Mohla bys žít v tomto kouzelném světě, který má vše, o čem lidé pouze sní," řekl Leonidas a přitom lehce ukázal na obrovské zelené pláně přímo před nimi.
"Ano, je to kouzelná země," potvrdila Ellie a rozhlédla se po tamější krajině. Skrývala v sobě několik křišťálových jezer, dlouhých travnatých plání i štítů hor, které byly pokryté věčnou vrstvou sněhu. Obloha tu každou chvíli měnila barvu a vytvořila na ní pokaždé dokonalý odstín, většinou fialové, zelené ale i rudé barvy. Rostly tu obrovské listnaté stromy, které byly staré přes tisíce let. Příroda zde byla natolik fantastická, že obyčejným lidem by se toto místo zdálo jako pouhý sen. Avšak lidé ze Země ho nikdy nemohli spatřit. Leželo totiž v úplně jiném světě.
"Všichni jsou tu na sebe milí a neubližují si," pokračoval Leonidas. "Proto jsme tě vybrali a dali ti nabídku tu žít s námi. Jen málokdo z vašeho světa je takový jako ty."
Ellie si toho velice vážila. Leonidas byl na ní velice hodný už od samého začátku, kdy pro ni na Zem přišel. Nejdříve nemohla pochopit, co se to děje, ale postupně jí všechno začalo docházet. Bytosti, které tu bydlely, byly čarodějové. Přesto měla ale chvílemi pocit, že se jí to celé pouze zdá.
"Nevím, jestli to můžu udělat," přiznala. "Na Zemi mám rodinu a přátele. Nemůžu je opustit."
Leonidas vzdychl a zadíval se do dálky. "Ano, já to chápu. Ale nemyslíš si, že by pro tebe bylo lepší toto místo, kde jsi v bezpečí a pouze v láskyplném prostředí? Nic špatného se tu stát nemůže. Každý den tu bereme jako zázrak."
Ellie věděla, že takhle to na Zemi nechodí a teprve teď ji napadla otázka, proč tomu tak vlastně je. Na její planetě je normální, že lidé jsou na sebe zlí a vlastně se nikdy nad tím ani nějak nepozastavila. Brala to jako krutou samozřejmost. Ale něco na Zemi měla přeci jenom ráda. Možná, že pocit nejistoty je lepší, než žít někde, kde by nikdy nic komplikované nebylo, pomyslela si. Jaký by byl život bez zklamání a tudíž i bez pocitu překvapení?
Ne, rozhodla se Ellie. "Promiň Leonidasi, ale asi se vrátím na Zem. Vážím si tvé nabídky, ale myslím, že mé místo je tam."

A co vy? Je tu i Vaše místo? :) Nebo byste zůstali v kouzelné zemi? :)

Poznáte osobnost? č.7

3. srpna 2014 v 19:41 | Lizzie |  Kresby
Tak jsem se po delší době snažila zase něco nakreslit, takže pokud chcete, tak hádejte osobnost. Omlouvám se za to světlo, ale nějak mi to nešlo vyfotit normálně. Jako ostatně asi pokaždé :) Aspoň to třeba bude těžší :)


25 faktů o mně...

2. srpna 2014 v 19:28 | Lizzie |  Mé myšlenky
Rozhodla jsem se zveřejnit něco, co jste určitě ještě nikde neviděli :) 25 faktů o mně...

1) bydlím v severovýchodních Čechách, blízko Krkonoš
2) přesto ale miluji velká města
3) za svůj život jsem navštívila 14 zemí a 7 ostrovů
4) ale nikdy jsem nebyla na Karlštejně
5) mám klidnou povahu, ale když se hodně naštvu, tak je to v háji
6) občas mám sklon věci hodně přehánět
7) raději vystoupám prudký krátký kopec než mírný a táhlý
8) mám fóbii z vážných vztahů
9) za svůj život jsem viděla přibližně 532 filmů a přečetla 116 knih (no jo, celkem rozdíl...)
10) byla jsem víckrát v divadle než v kině
11) nemám facebook
12) hraju na piáno a kytaru
13) za svůj život jsem se učila anglicky, francouzsky, německy, španělsky a italsky (kéž bych mohla říct, že umím všemi jazyky i plyně mluvit :D)
14) své běžné večery nejraději trávím s rodiči na balkoně při západu slunce
15) občas si přijdu přehnaně bezcitná a někdy jako strašná citlivka
16) nejvíc se děsím toho, že někoho zklamu
17) při parkování si zpívám nebo pískám
18) kdybych byla zvířetem, chtěla bych být ptákem
19) strašně řeším, co si o mě lidé myslí... a nenávidím to
20) často mě děsí budoucnost
21) občas si zahraju tenis, badminton, nebo volejbal
22) v televizi se dívám na hokej a tenis (co se týče sportů :))
23) občas mi přijde, že moje sestra je ve všem lepší
24) někdy mám tzv. nejogurtové nebo nečokoládové období, během kterého překvapivě nejím jogurty nebo čokoládu :)
25) nikdy jsem neměla domácí zvíře

A co vy? Máme něco společného? :)

Šifra mistra Leonarda

2. srpna 2014 v 17:29 | Lizzie |  Recenze knih
Po dlouhé době sem opět dávám recenzi na knihu- tentokrát na výjimečné dílo Dana Browna; Šifra mistra Leonarda.

Už je to nějakou dobu, co jsem viděla film v hlavní roli s Tomem Hanksem a Audrey Tautou, který se mi také líbil, takže už bylo na čase zkusit tentokrát knihu. Zvlášť když se to hodí do povinné četby, že? ;)


Milovníci záhad budou tuto knihu prostě milovat. Když jsem ji začala číst, neměla jsem tušení, co je to např. svatý grál; ehm... snad nějaký kalich? Jenže Šifra mistra Leonarda odkrývá spoustu tajemství a všechno může být úplně jinak, než se zdá :)

Ok, takže teď nějak popsat děj. 511 stránek a milion informací- no to bude sranda :)
Známý americký symbolog Robert Langdon byl uprostřed noci naléhavě zavolán do pařížského Louvru- jednoho z největších muzeí světa, kde zjistil, že správce Louvru- Jacques Sauniére, se kterým se měl tentýž večer sejít, byl zavražděn. Ale to není vše. Před smrtí po sobě zanechal spoustu symbolů, šifer a vzkaz, které měl Robert rozluštit. Alespoň si myslel, že je to důvod, proč tam byl povolán.
Policejní kapitán Bezu Fache ho ale zavolal z jiného důvodu- protože si myslel, že je podezřelý z vraždy správce. Na jeho vzkazu totiž bylo napsáno; PS: Najdi Roberta Langdona, což Bezu Fache pochopil jako jasné označení vraha.


Na pomoc Langdonovi ale přichází mladá agentka Sophie Neveuová, která věří, že Robert není vrahem Jacquese Sauniéra. Byl to totiž její dědeček, se kterém se ovšem odloučili, ale ona věděla, že vzkaz, který po sobě nechal, byl určený jí. Jen nevěděla proč a co jí chtěl dědeček ještě před smrtí říct. Věděla ale, že Robert Langdon by jí v tom mohl pomoci. Sophie mu tedy tajně sdělí, že je hlavní podezřelý a spolu uprchnou z Louvru. Odkrývají mnoho tajemství, snaží se rozluštit šifry Sauniéra a nakonec zjistí, že indície vedou k tajemnému svatému grálu, který je ukryt na neznámém místě.

http://img.csfd.cz/files/images/film/photos/000/131/131360_34ac48.jpg?w370h370
Když jsem se ségry ptala, jestli ví, o čem ta kniha je, řekla mi; to je o nějakym obrazu, ne? Ano, obraz se tam řeší. Asi tak 4 stránky. Ovšem, je to asi nejzajímavější pasáž celé knihy. Tím obrazem se myslí slavná Poslední večeře od Leonarda da Vinciho. Na obrazu je tedy zobrazen Ježíš a 12 apoštolů. Nebo ne? Většina lidí si ani neuvědomila, že by to mohlo být jinak. Vedle Ježíše totiž sedí postava, která vypadá jako žena. Má naznačena ňadra a muži se k ní nezvykle hlásí. Vypadá jako Máří Magdaléna. Tento fakt by ale znamenal, že Ježíš a Maří Magdalena byli partneři a měli potomky. A přesně tato skutečnost je obsažena v dokumentech svatého grálu, který je ukryt na neznámém místě. Lidé ho chtějí objevit, aby ho mohli zveřejnit, aby se lidé dozvěděli pravdu, nebo zničit... církev by nemohla dopustit, aby byl příběh z Bible falešný.


Robert a Sophie tedy pátrají po svatém grálu, protože po zavraždění Sauniera jsou jediní, kteří ho mohou najít pomocí jeho šifer. Utíkají policii, která stále pátrá po Langdonovi a čelí mnoha nástrahám.
A zda svatý grál najdou? To si přečtěte ;)
Je to celkem náročné tuto knihu popsat, protože obsahuje strašně moc informací. Ale musím říct, že opravdu stojí zato si ji přečíst. Je napínavá, zajímavá a občas dech vyrážející. Navíc si pak člověk připadá strašně "chytrej"! :D
I když je pravda, že hodně lidí toto dílo odsuzuje a tvrdí, že některé věci prostě nemůžou být pravda- např. Maří Magdalena na obraze. No, posuďte sami :)
A co vy? Četli jste Šifru mistra Leonarda? Nebo si ji třeba chcete přečíst? Viděli jste film? :)