Červenec 2014

Milý příteli; 21.7.

21. července 2014 v 16:46 | Lizzie |  Mé myšlenky
Milý příteli,
už si ani nepřipadám jako člověk. Nikdy v životě jsem na nikoho nebyla tak zlá a sobecká. To přeci nejsem já. Udělal to ze mě on a teď kvůli tomu trpí. Trpěl by víc, kdybych mu řekla sbohem? Bylo by to pro něho lepší? Trpěla bych i já?
Na mě nezáleží. Jsem schopná se smířit se svými chybami, jenže, co když to bude tak velká chyba, které budu litovat celý život?
Jsou to přeci jenom dva roky. Dva neskutečně dlouhé roky "tvrdé práce". Jenže, kolik jsem za tu dobu jsem měla pochybnosti? Bylo jich víc než potěšení? Myslím, že ano. A to rozhodně není správně.
Kdyby člověk opravdu miloval, nikdy by přeci nemohl být takhle zlý. Tak, jako jsem teď já. Nikdy nejsem zlá na lidi, které miluji a nikdy nedopouštím, aby kvůli mě trpěli.
Tak proč u něho ano?
Možná, že chci, aby mě nenáviděl. Aby mě nechal jít. Bez lítosti.
Jenže, je pravda, že lidem, které mám ráda, odpustím všechno, i kdyby to mělo být cokoliv. A pokud tohle cítí on ke mně, nikdy mě nenechá jít. Jak mi to řekl již několikrát...
Je to asi jen na mě.
Jako vždycky.
Zase budu ta krutá saň.
Můj příteli, chtěla bych odjet. Někam, kde nic takového nebudu muset řešit. Vezmeš mě do Tvého světa? Tam, kde čas se zastaví, když slunce zapadá, kde se obloha odráží v rozlehlých jezerech, kde po pláních pobíhá stádo koní?
Prosím, chci odejít s tebou. Aspoň na chvíli.
Tvá Lizzie
http://www.scenicreflections.com/ithumbs/Fantasy_horses_Wallpaper_fhyl4.jpg

Itálie

17. července 2014 v 13:05 | Lizzie |  Cestování
Od té doby, co jsem se vrátila, nemyslím prakticky na nic jiného. Mám v hlavě jen Itálii.

Je to strašně zvláštní země. V Itálii občas něco jde, jindy to zase nemůžete brát ani v úvahu. Občas jsou lidé v klidu- pohoda- piáno, a jindy zase řvou, gestikulují a nadávají. Vlastně nikdy nevíte, co přesně čekat :)
Kdybych měla mluvit o dopravních situacích, mohla bych vyprávět hodiny a hodiny... Policisté zastaví auto, ve kterém je 6 opilých, nepřipoutaných lidí a jediné, na co se zeptají; "Kde máte vízum?" Hlavně že je Česká republika v Evropské unii, že? :D Takových příběhů nám naše delegátka vypravovala stovky... byla vážně úžasná.
Jediný způsob, jak se přizpůsobit v Itálii, je; dělejte to samé, co oni:
Takže, pokud chcete vjet do silnice, trubte co nejvíce a využijte každou volnou mezeru.
Pokud na vás někdo křičí, křičte taky!
Pokud někdo nadává, nadávejte taky!
Pokud někdo gestikuluje, gestikulujte taky!
Jinak nemáte šanci přežít :D

Jely jsme se ségrou na poznávací zájezd spojený s pobytem u moře, takže jsme si mohly po výletech vždy řádně odpočinout. Pokud tedy zrovna nepřišel Mistrál- padavý studený vítr, který nám chvílemi občas zkomplikoval pobyt na pláži :D
Co se týče výletů, tak jsme navštívily Řím a poté jsme se zdržovaly spíše v oblasti Neapolského zálivu.
Řím, to je prostě něco. Antika na vás dýchá z každého koutu a způsobuje zvláštní atmosféru. Když jste v Koloseu, dojdou vám slova. Uvědomíte si, že před více než 1 000 lety zde probíhaly jedny z nejkrvavějších zápasů a představíte si 50 000 řvoucích diváků v hledišti. Zajímavé.

Co mě zklamalo v Římě, byla oprava několika památek. Je vážně úžasné, když se těšíte, až do Fontány di Trevi hodíte nějaký ten cent, spatříte její krásu a jediné, co na vás vyskočí, je obrovské lešení přes její 26 metrovou výšku a 20 m šířku. Voda byla samozřejmě taky pryč. A to nemluvím o kostelu Nejsvětější Trojice, nebo i o kousku opravovaného Kolosea.
Ale tak dobrý. Takové věci se prostě stávají a vy je musíte přijmout a nezkazit si tím radost.

Ostrov Capri je jedním z nejkrásnější a hlavně nejluxusnějších ostrovů Tyrhénského moře. To je také dost poznat na cenách :) A ani nezkoušejte vyjít večer ven do ulic v neznačkovém nebo sportovním oblečení- to by na vás všichni koukali dost blbě. My jsme se se ségrou rozhodly projít si ho samy. "Má to přeci 6 km na šířku a 2 km na výšku, tak přece si nebudeme platit autobus" HAHAHA. Ono totiž sice 2 km není moc, ale když jste na ostrově, kde během 1 km je najednou převýšení 250 m, tak to není nic lehkého ho projít :D
Ale zvládly jsme to, kopce jsme vyšly a ani jsme se neztratily!

http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/7/7a/I_Faraglioni.JPG

Neapol
Znáte písničku Krááásná je Neapol? Nebo třeba tvrzení; "Vidět Neapol a zemřít" ?
Tak první, co mě napadlo, když jsme přijeli do toho města, bylo; "Proč, panebože?" :D
Delegátka nám totiž trochu vyprávěla o tomto městě a ono je opravdu hodně specifické. Např. všechny děti se tu učí už odmalička krást. Tvrdí se, že v tomto městě ani nemůže vyrůst vzorné dítě. Taky, že jsem si celou dobu v Neapoli pořádně hlídala batoh. Je tu také obrovský nepořádek- tedy- né úplně v centru, a od posledních dob se to ještě o dost zlepšilo. Mají tu s tím prostě problém. A dále samozřejmě také velký chaos...
Sice toto mé popisování zní hrozně, ale Neapol v sobě opravdu skýtá fascinující krásu. Je to tzv. město 500 věží a najdeme tu nádherné památky.
Je to prostě obrovský kontrast.

Pompeje
Jó, Pompeje. To je prostě srdcová záležitost. Trosky domů, divadel, amfiteátru a v neposlední řadě tu najdeme i odlitky lidí, kteří se našli v tomto zasypaném městě po výbuchu Vesuvu v roce 79 n.l.



Po této návštěvě jsme se podívali ještě na samotnou sopku Vesuv. Nejlepší je okamžik, kdy vás autobus vyváží do 1000 m a vaše delegátka vám začne povídat; "Takový výbuch, který se stal v roce 79, se děje přibližně jednou za 2000 let. Je rok 2014. Už se to blíží..." Bože. "Potom existují ještě menší výbuchy, které se dějí asi 1x za 64 let. Ten poslední měl být v roce 2008. Je rok 2014. Vesuv je přetlakovanej." Naše delegátka prostě měla smysl pro humor :D V tomto okamžiku nás ale vyděsila tak, že málokdo měl vážně chuť lézt k tomu obrovskému kráteru až na vrchol :D Ale zmákly jsme to. A Vesuv taky nevybuchnul :)
Ještě bych chtěla napsat něco o té hrozbě. Lidé, kteří bydlí blízko Vesuvu totiž vůbec nevěří, že by se podobná katastrofa mohla stát znovu. Zeptejte se třeba muže, který nahoře prodává pohledy; "Bouchne Vesuv?" A on jednoznačně odpoví; "Neeeeee. To určitě ne."
Pod Vesuvem je Neapol- 3 milionové město, které nemá absolutně žádný evakuační plán + 800 000 lidí, kteří bydlí ještě blíž Vesuvu. Lidé tvrdí, že podle jejich měřičů by měli erupci předvídat týden dopředu, jenže jak chtějí evakuovat 3 800 000 lidí během jednoho týdne? Zvlášť, pokud nastane panika. Prostě absurdní...
Obyvatelům Neapole bylo dokonce nabídnuto, že jim zaplatí 30 000 eur, pokud se přestěhují. Pouze asi 3 000 lidí by s tímto návrhem souhlasilo. Jim je to prostě úplně šumák.


Dále jsme také navštívili klášter Monte cassino, zámek Caserta a Vatikán, ale myslím, že tento článek je už dost dlouhý, aby se vůbec někdo dostal se čtením až sem :)

A vy jste byli v Itálii? Chtěli byste navštívit tyto místa ? :)

Ošklivé káčátko

16. července 2014 v 19:11 | Lizzie |  Témata týdne
Možná je zvláštní psát na toto téma o sobě... opět ta sebestředná Lizzie... :)

Když jsem začala chodit na druhý stupeň základní školy, připadala jsem si ošklivá. Pokaždé, když jsem se podívala na ostatní holky, tím víc jsem měla pocit, že mezi ně nepatřím. Měly krásné oblečení, vyžehlené, obarvené vlasy a obličej namalovaný jako barbie. Říkalo se jim, že jsou stále krásnější. A ony vlastně byly.
Já jsem ten pocit neměla. Zvlášť, když jsem jednou zaslechla dvě spolužačky, jak se spolu baví, kdo je ze třídy nejošklivější. Trubky. Když jsem mezi těmi pár jmény zaslechla to své, málem jsem se rozbrečela. Ale samozřejmě jsem dělala, že je neslyším.
Od té doby jsem si asi nikdy o sobě nepomyslela, že jsem hezká. Bylo to prostě ve mně. Ošklivé káčátko.

http://www.adinblog.estranky.cz/img/mid/3/893535.jpg

Pohádky mají obvykle šťastný konec a ta má není výjimkou. Když mi dnes někdo pochválí můj vzhled, potěší mě to strašně moc. Když mi řekne přítel, že jsem krásná, je to nádherný pocit. Přes to, že mám občas problém tomu věřit. Když mi kamarádka jednou u zrcadla sdělila, že by chtěla vypadat jako já, nechápala jsem to. Já jsem hezká? Jako vážně? Měla jsem v sobě prostě zažité úplně něco jiného.

Krása se vlastně ani definovat nedá. Každý si pod tímto pojmem představí něco jiného.
Čím jsem starší, tím víc a víc zjišťuju, že vlastně není vůbec důležitá. Nedávno jsem potkala ženu, která byla postavou docela silná, ale jakmile jsem ji poznala osobně, připadala mi úžasná. Bylo jedno, jak vypadala. Byla dokonalá.

Když se vrátím zpátky, ono totiž bylo jedno, jak ty dvě spolužačky senzačně vypadaly, protože to, co měly v hlavě, nebylo nic. Jenže, vysvětlete to 11-tileté dívce... "Záleží, co je uvnitř," byla celkem ohraná fráze. Nicméně pravdivá.


"Když jsem vyrůstala, nikdo mi neřekl, že jsem krásná. Všechny holčičky by ale měly slyšet, že jsou krásné, i když tomu tak třeba není..." Marilyn Monroe