Červen 2014

"Originalita neroste na stromech"

29. června 2014 v 14:03 | Lizzie |  Témata týdne
Lze vůbec být v dnešním světě originální? Ve světě, kde byla vymyšlena spousta věcí, nápadů, nástrojů, stylů oblečení, hudby, vzhledu... Je vůbec možné být úplně jiný než ostatní lidé na planetě? Být originální?
Jistě, každý jím svým způsobem je :) Jenže lidem, kterým se to opravdu povede, není moc. Originalita holt neroste na stromech a jen málo vyvolených má tento dar.
Musí to být skvělé... Jen si představte, že byste namalovali obraz, který se stane světově známým, nebo složíte písničku, která se bude hrát na všech svatbách, pohřbech, v rádiu,... či napíšete knihu, která se stane bestsellerem, navrhnete nádhernou budovu, která vynikne mezi ostatními v panoramatu New Yorku.
Ano, musí to být nádherné mít originalitu v duši...

Ale je také pravda, že:
Originalita nemusí být jen v dokonalosti ducha, ale též v prostotě srdce. WILHELM BUSH

https://lh4.googleusercontent.com/-gStmYXWnXnk/UDgYTPfPwgI/AAAAAAAAADs/1VHXNw99JnY/s630/space-fantasy-3.jpg

Takže, hledejte... :)


Everything ends someday

27. června 2014 v 17:23 | Lizzie |  Mé myšlenky
Smál se na mě už z velké dálky a potom mi z auta kamarádsky zamával. Vážně si mě pamatuje? Nevěřila bych, že se ke mně bude chovat tak hezky, když jsme se téměř nevídali.
Kdo ví, jestli MU řekne, že mě viděl. Kdo ví, jestli si ON na mě ještě někdy vzpomene. Myslí na mě tak, jako já na něho? Přehrává si rozhovory nás dvou? Vybavuje si můj úsměv, mé zoufalství, mé mylné doteky?
V tom jednom okamžiku se mi vybavily všechny vzpomínky. Opět se mi vrátil ten skvělý pocit, jenže jen na chvíli. Nyní zase cítím prázdnotu, kterou nelze odvrátit.
Jak je to možné?
Přeci jsem věděla, že to jednou skončí. Že to nemá žádné pokračování...
Smířím se s tím někdy? Myslela jsem, že touhle dobou už to bude dobré, ale přijde mi, že to neustává. Sakra. Sakra. Sakra. Musí to přestat. I když na jednu stranu ho nechci vymazat z paměti. Ani bych to nejspíš nedokázala...
Je lepší myslet na hezké vzpomínky a vědět, že se nevrátí, nebo se jich zbavit úplně? Jistě, asi by byla pro mě lepší ta druhá možnost, jenže, já ji asi nikdy nedopustím...

Můj drahý; 21.6. 2014

21. června 2014 v 15:05 | Lizzie |  Mé myšlenky
Můj drahý,
poslední dobou se cítím sama. Je to takové to období, kdy mají všichni spoustu práce- tedy kromě mě. Trávím čas snad jen s piánem, kytarou, knihou, notebookem a se svými myšlenkami. Nemluvím téměř s nikým, protože nemám s kým.
Vždycky jsem si myslela, že jsem člověk, který se sám zabaví, ale trvá to už moc dlouho. Dřív jsem na to byla zvyklá, ale dnes už ne. Čekám, že si za chvíli začnu povídat s vlastní rukou.
Napsala jsem teď tolik záznamů do svého deníku, že jich tolik nebylo snad ani za 5 let. Píšu vlastně stále o tom samém- že jsem šťastná, ale něco mi chybí. Nebo spíš někdo.
Trvá to už přes 14 dní, ale stále to mám v hlavě- sice míň, ale mám. No, hlavně že nějaký pokrok...
Stalo se ti někdy, že bys šel po ulici a doufal jsi, že potkáš někoho, koho chceš vidět? Stále ses jen rozhlížel a čekal na zázrak? Tak to mám teď pořád. Přijdu si skoro jako blázen.
A jak se máš ty, drahý?
Tvá Lizzie


Hlasy v hlavě

20. června 2014 v 15:19 | Lizzie |  Témata týdne
V hlavě mám dva hlasy a oba se dost podstatně liší. Vlastně si každý myslí úplně něco jiného.
Přemýšlím například, zda žiji svůj život dobře a jeden z nich říká; "Jasně, že ano!" a ten druhý zase; "Vždyť jsi nic nedokázala, ty blbko!" (Samozřejmě, že můj oblíbenec je ten první :)).

Občas mě hlas v hlavě nabádá, abych udělala něco, co bych normálně dělat neměla; "Jen si rozdělej tu čokoládu..."

Nebo někdy, když jdu pozdě v noci venku, mě zase straší; "Podívej se za sebe, určitě tam někdo jde, jen se koukni, koukni, koukni...!"

Ve škole mě také občas při testu povzbuzuje "Ale no taaak, ty si vzpomeneš! Přemýšlej! Měla jsi to napsané v sešitě, bylo to zeleně podtržené, hnedka pod tím nadpisem, no tak si už sakra vzpomeň!"

To samé platí i u mého občasného běhání; "Opovaž se zastavit! Ani to nezkoušej! Musíš doběhnout alespoň k tomu koši! Nesmíš si udělat ostudu před tím chlapem, který jde za tebou se psem!"

Můj vnitřní hlas mě také nutí vstát ráno z postele; "Tak šup, holka! Už ležíš moc dlouho a když teď nevstaneš, tak nemáš šanci stihnout autobus! Budeš na něj muset utíkat a všichni na tebe budou zírat, jak jsi udýchaná a červená! To není lákavá nabídka, co?"

Stejně tak to platí večer, když už bych měla jít spát; "No tak už vypni ten seriál nebo ráno budeš unavená. Dobře, až skončí scéna, tak to vypneš..... Já ti řekl, že až skončí scéna! No dobře, tak ještě poslední..."

A jak je to u vás s hlasy v hlavě? :)


"Píšu ti"

9. června 2014 v 19:02 | Lizzie |  Témata týdne
Milý příteli,
píšu ti, protože mi poslední dobou přijde, že jsi jediný, kdo mě může vyslechnout a nebude mě soudit.
Všechno bylo skvělé, ale zase se to změnilo. Přijdu si špatná, hloupá, sobecká... Někdy mám pocit, že nedokážu udělat nic správně. Skrývám svou nenávist za jiné věci a nedokážu ji přiznat. Nebo bych ji možná neskrývala, kdybych si byla opravdu jistá, že je to nenávist. Jak by jinak šlo s ní žít tak dlouho?
Říká se; "milovat a nenávidět", co když ale převažuje ta druhá možnost? Stále, ustavičně, pořád...
Jak je třeba možné, že ke člověku, kterého téměř neznám, cítím teď daleko více ? I přes to, že vím, že už ho asi nikdy neuvidím. Takovou prázdnotu, úzkost a zároveň hřejivý pocit jsem nikdy nepoznala. Měla bych přemýšlet úplně nad něčím jiným, ale stále ho mám v hlavě. Chci ho tam mít. Dokud je to možné a nezapomenu.
Drahý příteli, kdybych tak věděla, co je správné a co bych měla udělat. Kéž bys to věděl ty.
Kdo ale vlastně určuje, co je správné a co ne? Možná, že to tak prostě má být. I špatné věci a rozhodnutí nás třeba dostanou někam, kde máme být. V to jediné teď můžu věřit.
Děkuji, že mě stále posloucháš.
S láskou
Lizzie


"Takový ten pocit"

6. června 2014 v 18:19 | Lizzie |  Témata týdne
Právě teď prožívám takový ten pocit, který se nedá dobře vysvětlit. Je to pocit štěstí, který mě poslední dobou ustavičně svírá na srdci. A s tím srdcem to myslím vážně- to jsem nenapsala jen proto, aby to dobře vypadalo :) Však to nejspíš znáte.
Je zajímavé, že až po 18 letech jsem teď teprve poznala, že člověk může plakat, i když je šťastný. Nikdy před tím jsem takový pocit nezažila. Tak silný. Tak opravdový. Tak naplňující.
Něco sice skončilo, ale tak je to se vším. Na všechno nám zbydou vzpomínky a je jen na nás, zda budou dobré či špatné, silné či slabé...
Strašně ráda vzpomínám. Je to zároveň krásný ale i bolestivý pocit. Ostatně jako celý život.

http://img.magazin.libimseti.cz/img/550x228/4163e2febb56.jpg

Byla bych ráda, kdyby mi to vydrželo co nejdéle, jenže... známe to. Lidé si často přestanou vážit toho, co je, či krásných věcí, které se staly. Je to škoda. Ale něco na tom asi bude.

Možná by byla nuda cítit pořád takový pocit. Asi je dobré, že občas věci nejdou tak, jak mají, protože si jich potom začneme zase vážit. A tak je to pořád dokola a dokola a dokola.

C´est la vie ! :)

A jaký pocit prožíváte právě teď vy ? :)


Řidiči pozor, vjíždím na silnici ! :D

5. června 2014 v 11:59 | Lizzie |  Mé myšlenky
Ani nevím, kolikrát jsem si dnes řekla "Bože, já jsem to udělala!"
Ano, dnes jsem měla zkoušku z autoškoly a zvládla jsem ji. Vážně ani nedokážu popsat, jak jsem šťastná. Byla to asi zatím nejtěžší (nebo spíše nejdůležitější) zkouška, kterou jsem kdy dělala, tak to pro mě bylo něco na psychiku. Vím, že v životě bude hůř... to mě trochu děsí :D

http://img.ihned.cz/attachment.php/860/32691860/aiotuv358CDEGKOj6Pbghpqry1TwRVmn/06.jpg

Když mi po jízdách řekl komisař, že jsem prospěla, ještě jsem se chvíli udržela, abych nezačala řvát radostí a jen jsem děkovala. Potom jsem šla se svým učitelem pro papíry a při troše soukromí jsem začala skákat a radovat se jako malá. Učitel se mi smál a dal mi za odměnu jahodu a hezky mi pogratuloval.
Zbožňovala jsem ho. Za těch 28 hodin jsme se spolu nasmáli, jako bychom se znali léta. Škádlili jsme se, neustále jsme používali ironii a dokonce jsme i mé jízdy přežili :) Když jsem se s ním loučila, řekla jsem mu, že až mě někdy z auta uvidí, ať mi mává. Když jsme totiž spolu jezdili, neustále mával všem autoškolám, takže jsem si z něho dělala srandu a počítala mu to. Má poslední věta tedy byla: "Já vám to budu počítat"...
Bude mi chybět. Neskutečně.

A co vy ? Máte nějaké zkušenosti s autoškolou ? :)