Únor 2014

OH se s námi loučí...

23. února 2014 v 17:23 | Lizzie |  Mé myšlenky
Dnes končí již 22. zimní olympijské hry v Soči. Musím se přiznat, že mě atmosféra her vtáhla více než jsem možná čekala. Moje rodina olympijské hry zbožňuje, takže mám pocit, že jsme měli čt4 zapnutou snad i v noci...
Vlastně je to krásné, především to spojení všech národů a zemí. V dnešní době je to vlastně asi jediné spojení...
Zbožňovala jsem, že jakmile jsme vyhráli nějakou medaili, hned mi psala spolužačka radostnou esemesku. I když jsem byla v divadle, 2 lidi mi psali hokejové scóre, když jsme hráli první zápas se Švédama. Takže jsem vždy nenápadně koukla do kabelky a chtělo se mi buď brečet, nebo radovat. Ve škole jsme nervózně vyčkávali, zda nám někdo pustí čt4, když se jel nějaký důležitý závod,... A když jsme potom vyhráli, mohli jsme si se třídou užívat náš úspěch a když jste potom následně šli po chodbě, křičela po celé budově vaše učitelka matematiky: "Máme bronz!!!" A hlásila to každému, koho potkala, aby to náhodou někomu neuniklo :) V tu chvíli mě vždy napadala ta slavná věta: "Žijeme Soči" :)

A co vy ? Sledovali jste OH ? Prožívali jste atmosféru ? Co říkáte na krásných 8 českých medailí ? :)

http://img.blesk.cz/img/2/i_article/258024-img-sport-oh-olympiada-olympijske-hry-mov-logo.jpg

"Co (ne)dává smysl"

21. února 2014 v 19:48 | Lizzie |  Témata týdne
Ellie zarmouceně ležela na své posteli a poslouchala hlasitý rock, který se z reproduktorů rozléhal po celém jejím pokoji. Nechtěla slyšet nic jiného. Nechtěla vidět nic, ani nikoho jiného, než strop jejího pokoje, do kterého zírala snad už přes hodinu. Chvíli jí připadalo, že se přibližuje a padá na ní. Její nálada byla tak zoufalá, že chvílemi doufala, že se tomu tak opravdu stane.
Nechápala to. Myslela si, že ji na uměleckou školu přijmou a stane se z ní malířka. Vždyť získala tolik ocenění a nemálo lidí jí tvrdilo, že je výjimečná. Zřejmě ne, pomyslela si.
Začala se rozhlížet po stěnách, kde měla vystavené své výkresy a měla chuť je strhnout. Ale ani na to neměla sílu. Její zrak poté sklouznul ke knihovně, kterou měla úhledně srovnanou a nikdo ji nesměl narušit. Na to byla Ellie háklivá, ve všem musela mít pořádek. Zvláště v knížkách.
Teď byla ale jedna kniha nápadně vysunutá dopředu z řady. Ellie se zarazila, vstala a přistoupila ke knihovně. Všimla si, že je to knížka od její babičky, kterou zbožňovala a četla ji nejméně tisíckrát. Vzala ji do ruky a na první stránce, která byla vždy bílá, byl napsaný vzkaz od babičky: "Někdy se dobré věci nestanou, aby se mohly stát ty lepší".
Ellie se hlasitě rozbušilo srdce. Celé to nedávalo smysl. Ta stránka byla vždy prázdná, věděla to jistě. Ale ještě více znepokojující bylo, že její babička zemřela již před několika lety. Jak by mohla vzkaz napsat ?
Ta vysunutá kniha, vzkaz uvnitř, ... Znamená to, že mi chtěla babička něco říct ? ptala se Ellie vyděšeně sama sebe. Opakovala si větu, která tam byla napsaná a pomalu ji začal docházet smysl. Babička jí chtěla říci, že když se její sen nesplnil, neznamená to, že vše končí a že se nemůže stát něco lepšího.

Za pár let Ellie potkala ve Francii muže, který náhodou objevil její talent. Byl to přední pařížský umělec, který pořádal několik výstav a kde se později pravidelně objevovaly i Elliini obrazy. Ta samozřejmě věděla, že to je přesně to, co babička myslela. Vše dávalo smysl.

Stáří

16. února 2014 v 16:22 | Lizzie |  Témata týdne
Stárnutí patří k životu, i když někdy nejsme ochotni to přijmout. V posledních letech se sama děsím datumu svých narozenin a to je mi "pouhých" 17 let. Znamená to, že zase těch 365 dní uteklo a vy nemáte ponětí, co jste celou dobu dělali. Roky ubíhají, přibývají vrásky, děti, zážitky a najednou se probudíte a všechno je jiné.

Děsí mě to, ale na druhou stranu by bylo příšerné nestárnout. Jen si představte, že by vymysleli například lék na nesmrtelnost. Nebyl by život najednou divný ? Bez jakéhokoliv překvapení, smutku, adrenalinu,... Neříkám, že se těším na smrt, ale beru ji jako nevyhnutelnou součást života, který si musíme užít tak, abychom na konci mohli říci: "Žil jsem".


Sophiina volba

6. února 2014 v 19:34 | Lizzie |  Recenze knih
Pokud jste knihu nečetli, zapomeňte na všechno, co jste Sophiině volbě slyšeli. Protože jestli si myslíte, že tato kniha je o Sophiině rozhodování, které ze svých dvou dětí bude muset poslat na smrt, tak to není tak úplně pravda.
Tato kniha má v sobě totiž daleko více...

Když jsem si v knihovně půjčovala Sophiinu volbu, ségra mě varovala, že to nejspíš nepřečtu... 700 stránek a dlouhé popisné pasáže, které vůbec nesouvisí s pointou příběhu- to byla její slova. Nezazlívám jí, že mi to řekla, protože ani moje kamarádka, ani má učitelka češtiny tuto knihu nikdy nedokázaly dočíst.

Styl psaní této knihy vám musí prostě sednout, jinak je to marný boj.
Možná vás překvapí fakt, že vypravěčem v tomto případě není Sophie, ale mladík Stingo, který bydlí v New Yorku, kde potkává tajemnou a krásnou Sophii. Hned se do ní zamiluje, jenže Sophie je zadaná, takže svou lásku skrývá. Přesto se z nich stanou dobří přátelé.
Stingo nás seznamuje se svým životem, o tom, jak chce být spisovatel, o jeho neúspěších u žen, o jeho otci, který je z jihu... (Musím vás také upozornit, že Sophiina volba je tak trochu... sexistická. William Styron se nebál napsat do své knihy opravdu vše, takže se občas nad touto knihou i začervenáte :))
Sophie vypráví Stingovi svůj příběh o tom, jak žila v Krakově, ve Varšavě a jak jí odvedli do koncentračního tábora v Osvětimi. Prolínají se zde Sophiiny vzpomínky a Stingův život. Sophiiny vzpomínky nejsou nijak chronologicky uspořádané, což je ale samozřejmě dobře.


Sophiina volba vám pomůže více "pochopit" časy 2. světové války a vcítit se do života lidí. Omlouvám se, jestli se někoho dotknu, ale i tato kniha mě utvrdila v názoru, že Bůh neexistuje. I když je to pro mě těžké to napsat. Lze těžko věřit v Boha po tom, co prožili tito lidé. Myslím, že Sophie (nebo spíše W. Styron) to tu popsal více než výstižně a velice emočně.
Dalším velkým tématem této knihy je láska. Sophie milovala svého přítele, přes všechno, co ji udělal. To je podle mě důkaz pravé- i když nepochopitelné lásky.
Samotná pasáž "volby", kterou musela Sophie rozhodnout, je podle mě trošku krátká, ale možná tím autor chtěl říci, že prostě není slov. Když vám dají na výběr, které ze svých 2 dětí poslat do plynu, zřejmě se ani nedá popsat, co přesně cítíte.

Knihu hodnotím samozřejmě kladně. Nikdy jsem se do ní nemusela nutit, vždycky jsem se těšila, co bude dál.
Nechá ve vás velký emoční zážitek... A rozhodně na ni nezapomenete.


Dnešní svět

6. února 2014 v 17:14 | Lizzie |  Témata týdne
Stále jen posloucháme, jak dnešní svět je hrozný a upadající. Netvrdím, že tomu tak není, ale nebyly časy, které byly daleko horší ? Vždyť ještě před půl stoletím a pár let k tomu tu panovala světová válka, při které zemřelo přes 60 milionů lidí.
Tu dobu si pamatují ještě moji prarodiče, kteří mi celý život říkají, jaká strašná doba to byla a že my se máme oproti tomu krásně.
Samozřejmě pokud bych brala v úvahu celý svět, nemůžu říci to samé. Procento vyspělých států je velice malé a to, že my k nim patříme, můžeme označit jako velké štěstí. Omlouvám se, ale nechápu, proč si někdo stěžuje na to, jak žijeme. Musíme snad chodit 10 km pro pitnou vodu ? Musíme čelit nějakým útokům ? Ne.

Doba se mění. Ale to se měnila vždycky. Vždycky bude na světě něco dobré i zlé. Život nemůže být dobrý, pokud si na něho budeme neustále stěžovat a nevážit si ho. A my opravdu máme důvod si ho vážit. Stačí otevřít oči.
http://th07.deviantart.net/fs7/PRE/i/2005/201/0/5/Open_Your_Eyes_by_vhm_alex.jpg