Říjen 2013

Slováci

31. října 2013 v 14:33 | Lizzie |  Témata týdne
Vlastně jsem asi nikdy neměla nějaký velký vztah ke Slovensku. Všichni říkají, že to jsou naši bratři, ale opravdu jsou ? Jednou nás porazí v hokeji a najednou se neznáme :) Naše dějiny jsou sice spojené, ale v minulosti to mezi námi nebylo vždycky dobrý...
Nechci Slovensko nijak urážet. Je to nádherná země s krásnou přírodou, termálama, atd. Ani proti samotným slovákům nic nemám. Vždyť jsou prakticky stejní, jako my. Jen jsou trochu víc věřící a myslím, že malinko přívětivější. Ale to už je o lidech...

Sbohem Harry

28. října 2013 v 21:23 | Lizzie |  Mé myšlenky
Pokaždé, když vidím poslední díl Harryho Pottera, je mi zvláštně... skoro na brečení. Přitom je blbost brečet, když všechno dopadne tak, jak má.
Jde o to, že si vzpomenu na to, jak jsem já sama s Harrym "vyrůstala". Každý rok, co jsem byla starší, přišel nový díl.
Když jsem byla malá, Harryho jsem milovala. Na své dvoumetrové nástěnce jsem měla nakreslené Bradavice (přesto, že měla být využita úplně jinak) a zoufale jsem toužila být také čarodějkou. Ani se nedá spočítat, kolik jsem si vyrobila nefunkčních kouzelnických hůlek a košťat.
Je dobře, že jsem s Harrym "rostla", protože když si porovnáte 1. a 8. díl, je to úplně něco jiného. Od pohádce k hororu. Takže, když jsem byla menší, spokojila jsem se s relativně klidnou atmosférou, kde je napínavých asi posledních 10 minut. Když bych ve svých 8 letech viděla poslední díl, nejen, že bych ho nepochopila, ale asi bych u celého filmu brečela a křičela: "Mamí, jakto, že zabili Freda a tohodle a tohodle...?"
A teď je tu poslední díl. A já vím, že už další nepřijde. A je to divné. Copak to už je konec ? On už příští rok nepřijde Harry, aby jel do Bradavic a pokoušel se zabít toho, jehož jméno nesmíme vyslovit ? :) Najednou si uvědomíte si, že celé tato éra skončila. Celé vaše dětství je fuč. A paradoxně si to uvědomíte díky jednomu filmu.

V noci...

23. října 2013 v 10:52 | Lizzie |  Mé myšlenky
Probudila jsem se trhnutím. Něčeho jsem se lekla, ale už nevím, co se mi zdálo. Na chvíli jsem viděla tvář. Tvář před mou postelí, ale bez těla. Rychle jsem rozsvítila a hlasitě dýchala. Nic tam ale nebylo.
Bála jsem se, ale řekla jsem si, že už bude asi brzo ráno. Avšak když jsem se podívala na hodiny, ukazovaly 23:45... to znamenalo, že jsem spala tak půl hodiny. To mě vyděsilo ještě víc... a taky představa, že mám celou noc před sebou.
Ten den jsem viděla video mé kamarádky, na kterém byl natočen duch. To byl důvod, proč jsem se tak bála. Všimla jsem si, že jsem úplně zpocená... Snažila jsem si vzpomenou, co se dělo, než jsem se probudila, ale marně.
Nemohla jsem jít jen tak zase spát... Na to jsem byla příliš rozrušená. Musela jsem si nechat rozsvíceno. Nakonec jsem usnula a světlo jsem zhasla až o půl páté, když jsem se probudila.
Možná mi řeknete, že se nemám dívat na takový videa, kde je natočen duch. Ale jsem zvyklá se na ně dívat, ani hororů už se nebojím. Ve článku "Existují duchové?" jsem psala, že se mi děla spousta věcí, ale nikdy mě tak nevyděsili, jako právě toto.
To video... mi chtěla kamarádka několikrát poslat, jenže to nikdy nešlo. Pokaždé, když najela na menu, hned jí to zase hodilo zpátky na plochu. Od té doby, co tam to video má, se jí občas jen tak rozsvítí mobil. Jakoby někdo nechtěl, aby to někomu posílala...

Milovat a nenávidět ?

22. října 2013 v 20:41 | Lizzie |  Mé myšlenky
Kde je hranice mezi láskou a nenávistí ?
Možná si říkáte, že je to blbost. Že když někoho milujete, není možné, abyste ho nenáviděli. Jenže u mě to tak funguje. Nebo možná ne. Možná nemiluji a jen nenávidím. Nebo taky možná je to úplně naopak. Možná to není nenávist, ale něco, co tak jen vypadá.
Mám v hlavě takový zmatek... Proč je to jen tak složité ? Nebo to snad já dělám složité ? Vždycky jsem si myslela, že láska je jednoduchá. Že ji jen lidé dělají složitou. Ale ona je složitá.
Co myslíte ? Existuje láska i nenávist k jedné osobě ?

Někdy se nechápu...

21. října 2013 v 21:05 | Lizzie |  Mé myšlenky
Občas si říkám: co je to se mnou ? Někdy mi přijde, že snad ani nechci být šťastná. Nevím, v čem je můj problém. Možná bych na chvíli měla zapomenout na všechny kolem sebe a trochu se zamyslet, co opravdu chci já. Nemyslím si, že je to sobecké. Po 17 letech mám právo se rozhodnout podle sebe. Jenže, co opravdu chci ?
Neumím si ani odpovědět. Vždycky jsem myslela na to, jak má rozhodnutí budou působit na ostatní a nikdy jsem neudělala nic, kvůli čemu by musel být někdo smutný. I když se ho to rozhodnutí třeba vůbec netýkalo. Já vím, všechno souvisí se vším, ale né v tomhle případě. Zapoměla jsem na sebe.
Nedokážu se rozhodnout. Nedokážu říct, co cítím. Možná nedokážu ani milovat.
Lidé tvrdí, že teprve když člověk něco ztratí, pozná, jak mu na tom záleželo. Jenže pak už je pozdě... Jak to tedy zjistit ?
Jak zjistit, že jdete správnou cestou ? Jak můžete pokračovat, když nevíte, jestli jdete správně ?
Můžete se otočit a jít zase na začátek. Být tam kde jste byli a možná se vám potom někdy naskytne nová cesta. Nebo můžete jít dál a dál... a možná dojdete tam, kam jste chtěli, tam kde jste šťastní... v tom druhém případě, spadnete... spadnete tak hluboko, že se vaše rány třeba už nikdy nezahojí.
Kterou možnost si vyberete ?
Kterou si mám vybrat já ?

Volby

21. října 2013 v 15:20 | Lizzie |  Témata týdne
Nejdřív jdete po náměstí a dostanete rudou růži, poté stojíte na zastávce a najednou vám někdo vrazí do ruky tužku zdarma s nápisem KDU-ČSL. Doma potom nápis přelepíte nálepkou s delfínem, protože tuto stranu nenávidíte a kdyby ji viděli vaši rodiče, asi by vám přerazili obě ruce. Co z toho mám ? Za pár dní zvadlou kytku a tužku zdarma.
Do politiky nevidím. Nerozumím jí a ani se jí nezkouším porozumět. Stačí mi vidět 5 minut "Otázky Václava Moravce" a chce se mi zvracet.

Důležitá věc v životě, jestliže chcete být šťastni a zdárně prospívat, je zmeškat tolik politických debat, kolik můžete.
Pelham Grenville Wodehouse

Jasně, že by mě to mělo zajímat. Jde o budoucnost (pokud nějaká je) našeho státu. Jenže, i když najdete politika, o kterém myslíte, že by mohl stát za to, nakonec vás stejně zklame. Jako všichni.
Nevím, jak volby dopadnou. Nechci psát "je mi to jedno", protože není.
Poslední co bych chtěla říct je, že lidé zapomínají. A to dost rychle. Asi budete vědět, o čem mluvím...

Existují duchové ?

20. října 2013 v 20:03 | Lizzie |  Mé myšlenky
Když jsem byla menší, hodně jsem se bála, když jsem byla sama večer doma. Musela jsem si všude rozsvěcet světla, ale stejně to většinou nezahnalo mé obavy, že tam "něco" je.
Teď se večer nebojím. Kolikrát mě ani nenapadne, že by na mě něco mohlo číhat.
Ale v noci... nejsem zas tak velkej strašpytel (alespoň doufám), ale když slyším kroky, zarazí mě to. To by asi překvapilo každého. Poslední dobou podobné věci hodně vnímám. Moje kamarádka mi řekla, že je přesvědčená, že si pro mě jednou přijdou satani, či duchové. Doufám, že to myslela alespoň trochu ze srandy.
Jednou, když jsem skoro usínala, viděla jsem postavu u dveří. Moje ségra si myslela, že jsem ještě vzhůru a tak na mě mluvila a řekla mi, že jde ještě na záchod. Já jí ve svém polospánku řekla, že někdo stojí u dveří. Trochu zpanikařila, ale když jsem ji přesvědčila, že už nic nevidím, nakonec se odhodlala na ten záchod jít :) Nepamatuju si, jak postava vypadala. Nejsem si vůbec jistá, jestli jsem ji viděla, nebo to byla má představa. Nicméně jsem se kupodivu v tu chvíli vůbec nebála a začala jsem znovu usínat. Uslyšela jsem ale kroky.., řekla jsem si, že je to asi pořád ségra, jenže za pár sekund jsem uslyšela spláchnutí, tudíž tam nemohla chodit ona. Rozbušilo se mi srdce a modlila jsem se, aby se už ségra vrátila. Pak už to bylo ok.
Nedávno jsme koukali na Paranormal activity a znáte to... divné zvuky, hýbou se dveře apod. Po filmu jsme šli do koupelny, já pak šla ještě do kuchyně a když jsem se vrátila, dveře do našeho pokoje byli zavřené. Začala jsem na ségru řvát, ať si ze mě nedělá srandu... Myslela jsem, že to byla ona a ona si zase myslela, že jsem dveře zavřela já. Po 5 minutách jsme si uvědomily, že to nebyla ani jedna z nás. Určitě né úmyslně. Nikdy dveře do našeho pokoje nezavíráme.
Jsem přesvědčená, že něco nadpřirozeného mezi námi je. I podle zkušeností mých blízkých lidí. Důvod, proč píšu tenhle článek je, že za chvíli pravděpodobně uvidím video, kde je naprostý důkaz, že "něco" je.
Držte mi palce, abych se nezbláznila strachy... Někdy vám o tom třeba napíšu..

Prokrastinace

17. října 2013 v 16:30 | Lizzie |  Témata týdne
Možná to nebude znít přesvědčivě, ale myslím, že nemám problém s prokrastinací. Když přijdu ze školy, udělám to, co je potřeba a pak mám klid. Kdybych 2 hodiny seděla u netu, stejně bych celou dobu myslela na to, že potom budu muset něco dělat a že mě čeká ještě hromada práce. Co bych z těch 2 hodin měla ?
Radši si všechno udělám hned a pak mám ten krásný pocit, že mám všechno hotové :D
Stejné je to se vstáváním. Hodně lidí mi říká, jak pořád posouvají budík o 5 minut a pak zase o 5 minut a pořád dokola. Mě jakmile zazvoní budík, tak vstanu. Proč se dobrovolně trápit ? :D Stejně budu muset jednou vstát.

A co vy ? Máte problém s prokrastinací ?

"Praha"

8. října 2013 v 18:05 | Lizzie |  Témata týdne
Pokaždé, když jedu do Prahy, strašně se těším. Téměř tříhodinová cesta autobusem sice není moc příjemná, ale stojí za to. Navíc, čím je cesta delší, tím více se těšíte. Alespoň u mě to platí :)
Praha je mé nejoblíbenější město v Česku. Psala jsem tu o ní už mockrát, takže je mi trochu trapné se opakovat.
Ani nevím proč, ale uklidňuje mě. I když je to trochu absurdní, protože v Praze klid není :) (tedy hlavně v centru). Když jsem tam, přijde mi, že můžu cokoliv.
Slyšíte kolem sebe několik jazyků, kolem vás chodí lidé v oblecích, a na ulicích vám hrají pouliční muzikanti. Prostě město, které žije... "Srdce Evropy" je podle mě dost výstižné označení :)

http://hd.wallpaperswide.com/thumbs/prague-t2.jpg

Jak vydržet ponížení...

7. října 2013 v 17:00 | Lizzie |  Mé myšlenky
"Víš vůbec co děláš ?!" křičela na mě učitelka K.
Odpověděla jsem jí popravdě. "Ne."
Stála jsem už několik minut u tabule a snažila se přijít na to, co všechno po mě chce, abych napsala. Byla zlá. Říkala jsem si: Hlavně se nenech rozhodit. Tohle bylo přeci u učitelky K. normální. Byla jsem na toto její občasné chování zvyklá, ale tohle trvalo moc dlouho. Vlastně jsem ji těžko vůbec vnímala. Tvrdila mi, že jsem mimo. Ale není to ona, která se chová pokaždé jinak ? Chvílemi jako usměvavá učitelka, kterou mám ráda, a chvílemi jako ..., kterou nenávidím. Proč je taková ? Na první pohled vypadá vyrovnaně, jako člověk, který ví, co od života chce, který se nenechá rozhodit, který by nechtěl nikoho ponížit...
Ale pak se to změní... A je někdo jiný.