Srpen 2013

Konec prázdnin...

31. srpna 2013 v 11:16 | Lizzie |  Mé myšlenky
Nemůžu uvěřit, že zbývají pouze 2 dny do konce prázdnin. Nepodívala jsem se snad špatně do kalendáře ? Vážně je 31.8. ? Mám pocit, že někdo schválně celý červenec a srpen urychloval čas :)
Léto bylo krásné. Vlastně skoro dokonalé... Ale je na čase posunout se dál, přesněji do 3. ročníku.
Nemůžu říct, že se do školy úplně netěším. Vždyť je to místo, kde jsem poznala skvělé lidi, zažila úžasné zážitky a myslím, že jsem se i něco naučila :D Alespoň doufám, že jsem zase všechno nezapomněla :) Začátky po prázdninách jsou kruté... Celý den v lavici jen koukáte z okna a vzpomínáte, jak jste se ještě nedávno koupali a užívali si.
Vstávání v 5:35 se mi taky moc nelíbí. Představa spaní o 4 hodiny míň je ještě horší. A o návratech v 5 hodin domů raději ani nepřemýšlím a jen se modlím, abychom měli letos normálnější rozvrh. Zařizovaní kartiček na autobus, potrvzení od doktora, chození do školní kanceláře pomalu každý den, vyzvednutí učebnic, placení všech možných věcí... Já se tak těším :D
Né, to bylo přehnaný ... Asi by to chtělo překonat počáteční paniku a bude to fajn :)

A vy, kteří jdete v pondělí do školy, těšíte se taky jako já ? :)

My sad friend

29. srpna 2013 v 20:04 | Lizzie |  Mé myšlenky
Snažím se ji nějak povzbudit, ale je to marné. Kdybych ji alespoň mohla vidět a né pořád cpát několik naivních vět do e-mailu. Chtěla bych ji rozesmát... Chtěla bych jí toho tolik říct, protože to nejde prostě všechno napsat. Je to člověk, který mi vždycky pomohl, tak proč já to nedokážu ? Proč nedokážu být tak dobrá kamarádka jako ona je pro mě ?
Nechci, aby byla nešťastná. Ona si to nezaslouží...

It´s Time to Say Good-Bye...

27. srpna 2013 v 20:29 | Lizzie |  Mé myšlenky
Věděla jsem, že se musím s babiččinou chalupou rozloučit. Jak bych taky mohla odejít a naposled nespatřit všechny ty místnosti, ve kterých jsem trávila čas už jako malá. Když procházíte tou budovou, vybaví se vám všechno, co se tu odehrálo, všechny vzpomínky... a popadne vás ten nejzvláštější pocit, jaký jste kdy zažili.
Otevřela jsem hlavní dveře a ucítila vůni naší chaty. Nikdy předtím jsem ji tolik nevnímala. Odbočila jsem doleva, do kuchyně. Spatřila jsem jídelní stůl, ten, na kterém jsme snídali, obědvali, večeřeli... potom kredenc, kam jsem ráda chodila tajně na sušenky. Pohlédla jsem na okno, kde na mě koukal plastový pavouk, který byl mou noční můrou, když jsem byla malá. Ani nevíte, jak jsem se ho vždycky bála.
Vrátila jsem se do haly a tentokrát odbočila doprava. Jizbu jsem nikdy neměla moc ráda... Jediné, proč jsem do této místnosti chodila bylo kvůli dřevěnému koníkovi, kterého jsem vždycky rychle popadla a utíkala pryč. Ale proč vlastně ? Proč mě tato místnost děsila ? V jizbě byl nádherný nábytek, vyřezávaný lustr, spousta fotek... ovšem lidí, které jsem neznala.
Vydala jsem se po schodech na půdu. Dětský pokoj už čekal na mé rozloučení. Spousta hraček a fotek, na kterých jsme všichni jako děti. Pokaždé, když jsem se ráno probudila, koukala jsem na ně. Zastavila jsem se před mou fotkou, na které se směju jako ďábel a napadne mě... "Neuteklo nějak moc času ? " Tenhle pokoj jsem milovala nejvíc, takže odejdu raději rychleji, protože jsem si slíbila, že nebudu brečet.
Na půdě je ještě tzv. hrací stůl, kde jsme s babčou a s dědou hráli každý večer kostky. Už si je nejspíš nikdy nezahraju...
Sejdu z půdy dolů a pokračuju do kůlny. Otevřu dveře a vidím dědu. Vlastně ho nemůžu vidět, ale představím si ho. Trávil tam asi nejvíc času, takže to není těžké. "Ahoj princezno," pozdraví mě. Já ale nejsem schopná promluvit. Ani v mých představách. A přitom je toho tolik, co bych mu chtěla říct.
Vyjdu ven, na terasu. Vidím obrovský prostor plný zeleně. Vidím potok, přes který vedou mosty, na kterých jsem ráda ležela a poslouchala hučení vody. Vyjdu do mírného kopečka k plotu, naposledy se rozhlédnu a pak odejdu. Navždy.

"Bezdomovci"

27. srpna 2013 v 11:10 | Lizzie |  Témata týdne
Je mnoho míst, kam se schovat před newyorským ruchem, ale Julienne si pokaždé vybrala Washington square park. Bylo to její nejoblíbenější místo už odjakživa a jedině tam se mohla schovat před svým životem. Její matka ji neměla ráda už když se narodila, protože nikdy nechtěla děti. Proto Julienne odešla z domova, kde se každý den jen dusila.
Washington square park se od té doby stal jejím domovem. Seděla na trávě, v ruce držela svou kytaru a před sebou měla taktně položené pouzdro, do kterého sem tam vlétla nějaká ta mince. Hrála, zpívala a často se u ní lidé zastavili a poslouchali ji. Zbožňovala, když měla své publikum, protože konečně měla pocit, že je v něčem dobrá. Takový pocit nikdy nezažila. Lidé si s ní také občas povídali a chtěli znát její příběh.
Julienne se nelitovala. Vlastně jí nový život připadal krásný... Připadala si svobodná...

Jen jsem chtěla ukázat, že lidé, kteří jsou bez domova mají svůj příběh... A neměli bychom je soudit, protože neznáme důvod, proč takhle musí žít...

Dawsonův svět

26. srpna 2013 v 19:12 | Lizzie |  Mé myšlenky
Konce seriálů jsou těžké. Zvláště pokud jeden z hlavních hrdinů zemře. Na Dawsonův svět jsem koukala přes půl roku, takže mi hrdinové hodně přirostli k srdci. Ani teď moc dobře nedokážu popsat, co jsem včera cítila při posledním dílu. Vím, že jsem brečela. Protože se to prostě nedalo...
Seriál "Dawsonův svět" je zvláštní. Vlastně se tam pořád děje to samé. Abych se přiznala, asi nejvíc mě bavily poslední série, kde už byli postavy starší a celé to bylo tak trochu rozumější :D Díky tomuto seriálu může člověk pochopit jaký je rozdíl mezi přátelstvím a láskou. A já jsem se opět přesvědčila o tom, že v tom není rozdíl. Kdo viděl každý díl Dawsonova světa, pochopí to. Pochopila jsem, že život je o plnění našich snů, o tom, že pokud chcete, můžete dokázat cokoliv, o tom, že i když ztroskotá něco, na čem vám záleželo, musíte jít dál.
Nechápala jsem, proč nechali při posledním dílu zemřít jednu z hlavních hrdinek. Ale pak ano... Potom jsem totiž pořádně pochopila smysl tohoto seriálu.
Můžu říct jen...děkuji

26 věcí, které bych chtěla stihnout v mém životě

22. srpna 2013 v 11:23 | Lizzie |  Mé myšlenky
Před několika měsíci jsem si psala seznam věcí, které bych chtěla v životě stihnout (to jsem se musela asi hodně nudit :D) Občas to jsou blbosti a pochybuju, že bych měla takové štěstí, aby se to všechno stalo :)

Chtěla bych:
1) chvíli bydlet v Americe
2) chvíli ve Francii
3) navštívit Austrálii
4) Jižní Ameriku
5) Tokio
6) vdát se
7) mít děti
8) mluvit plyně min. 5 jazyky
9) alespoň jednou zpívat v karaoke baru
10) bydlet chvíli sama
11) chvíli se spolubydlící
12) napsat knihu
13) a ukázat ji někomu
14) přebarvit si vlasy
15) vylézt výš než na Sněžku
16) políbit francouze
17) kouknout se na "Mlčení jehňátek" (nějak jsem k tomu ještě nenašla odvahu :D)
18) pracovat jako Au-pair
19) jako delagátka/ průvodce
20) naučit se surfovat
21) a jezdit na snowboardu
22) skočit padákem z letadla
23) jít na koncert Green day
24) a Simple plan
25) jít do divadla na Brodwayi
26) jít na MS v hokeji

Vzpomínám...

15. srpna 2013 v 21:12 | Lizzie |  Mé myšlenky
Už je to hodně dávno, co jsem navštěvovala určitý web o seriálu Přátelé. Mohlo mi být takových 12 let. Kdo někdy viděl Přátelé, víte, že v tomto seriálu se hrdinové setkávají v kavárně Central Perk. A přesně taková virtuální místnost se nacházela na tom určitém webu. Setkávala jsem se tam každý den se stejnými lidmi, se kterými jsme si každý den psali. Ať to bylo o "Přátelích", či o našem osobním životě. V tu dobu to byl pro mě celý svět. Bylo skvělé mít internetové přátelé. Nikdy nezapomenu na kamarádku Jenny (Anet), či Týnu, nebo na mou internetovou lásku :D Nebo snad na správce webu, kterého jsem měla ráda, dokaď jsem nezjistila, že on pravděpodobně stál za zničením mého světa a jeho webu.
Když to teď píšu, přijdu si, že jen plácám. Hlavní důvod tohoto článku je ten, že si ho možná přečte někdo z těch lidí, kteří tam chodili. Byla bych mod ráda, kdyby se ozvali :) I když vím, že pravděpodobnost je minimální...

Co pro mě znamená hudba ?

15. srpna 2013 v 11:25 | Lizzie |  Mé myšlenky
Hudba mě provázela celý život, aniž bych si to pořádně uvědomovala. Už když jsem byla malá, táta mi skládal písničky a často hrál na kytaru. Díky němu jsem objevila svou lásku k hudbě a budu mu za to navždy vděčná.
Mojí nejoblíbenější hračkou v dětství bylo malé červené piánko, na které jsem pořád hrála a připadala si jako úplnej Beethoven. Později jsem dostala lepší klávesy a taky jsem se začala učit na kytaru.
Hudba je tu vždy pro mě. Pokud mám radost, nebo jsem smutná, vždycky mě naplní úžasnými pocity. Posloucháte písničku a pokud ji opravdu milujete, sevře se vám srdce a na chvíli necítíte nic.

" One good thing about music, when it hits you, you feel no pain" Bob Marley

Dnes už bez sluchátek nikam nejdu. Pokud doma zapomenu mp3, vždycky se pro ni vrátím. Představa jízdy autobusem bez ní mě zabíjí.

" Music speaks what cannot be expressed, soothes the mind, gives it rest and heals the heart"

Nedávno jsem seděla na posteli a měla jsem strašnou chuť si zahrát na kytaru. Ale říkala jsem si: "Panebože, vždyť už jsem ale dnes hrála"... Koukala na mě, jako by snad říkala: "To nevadí, vem si mě znovu"... A já prostě neodolala. Musela jsem ji slyšet.

A co vy ? Máte rádi hudbu ?

Život

13. srpna 2013 v 17:16 | Lizzie |  Témata týdne
Život. Velice obsáhlé téma, že ani nevím, kde začít. Co třeba citátem ?

Kdo se táže po smyslu života, klade otázku špatně. Otázky nám pokládá život a na nás je, abychom na ně odpovídali. Viktor E. Frankl

Před několika lety jsem hledala smysl života, protože jsem byla dá se říci nešťastná. Až po dlouhé době jsem si uvědomila, že těch smyslů je několik. Ať je to rodina, která tu pro mě byla vždycky, nebo lidé, kteří mě rozesmáli, nebo okamžiky, při kterých mě poskočilo srdce. Život je o plnění našich snů, o získávání toho, po čem toužíme, abychom byli šťastnější.
Není důvod si nad něčím lámat hlavu a stresovat se, protože o tom život není.

Život brzo skončí a pak nikdo nedá nic za to, jestli jsme byli smutní nebo veselí. Erich Maria Remarque

Občas ovšem přijdou časy, které jsou špatné, ale i to je dobře. Budeme si potom více vážit těch krásných chvil. Každý by si měl někdy sáhnout na dno, aby poznal všechny stránky života. Jasně, že to není celé o štěstí a radosti. Někdy musíme přijmout fakt, že něco není takové, jak bychom doufali.

Co tě nezabije, to tě posílí.

Jediné, co jsem v životě pochopila bylo to, že ho nesmíme promrhat. Měli bychom využívat každé příležitosti, zkusit nové věci, poznávat nové lidi. A hlavně se nebát.

Zážitky z MHD

5. srpna 2013 v 15:25 | Lizzie |  Témata týdne
Ironické situace v MHD:
1) I když je autobus nacpaný k prasknutí, vždycky chtějí první vystoupit lidé, kteří celou dobu seděli... přesto, že vy už téměř ve stoje omdléváte.
2) Místo se vždy uvolní 1 zastávku před vaším výstupem, kdy už nemá cenu si sedat.
3) Pokud konečně na zastávce potkáte někoho známého a jste rádi, že si s někým v MHD popovídáte, zrovna pojede nejvíce lidí a tudíž nedopatřením skončíte na druhém konci autobusu.
4) Revizor jede vždy, když si zapomenete průkazku.
5) Když už konečně najdete volné místo, ukáže se, že je to vedle někoho, kdo má nesmírnou touhu si povídat.
6) MHD ujede vždy, když nejvíce spěcháte domů.
7) Pokud chcete jet k zubaři na 13:00, MHD pojede v 12:05, což je brzy, a další v 12:50, což absolutně nestíháte.

Už mě toho víc nenapadá...:) Přes to, co jsem napsala, musím přiznat, že mám MHD celkem ráda. A některé zážitky jsou opravdu nenahraditelné :D Škoda, že si jich moc nepamatuji...