Upřímně jsem nikdy neměla oblíbeného plyšového medvídka, což mi trochu zkomplikovalo situaci :)
Zato mám ale oblíbenou opičku, která je tu pro mě více než 10 let. Nikdy to pro mě nebude jen "plyšák" nebo jen "to", ale je to člen rodiny.
Když vejdu do pokoje, podívám se na něj (je to totiž kluk :)) a on se na mě vždy usmívá (divné, že? :))
Je to jediná bytost s kterou se cítím v bezpečí a která je vždy se mnou, když je mi smutno.
Přijde mi, že cokoliv mu říkám, rozumí tomu... A jeho bezstarostný pohled mi dodá sílu a vím, že je všechno v pořádku.
Myslím, že celé rodině nahrazoval, nahrazuje a bude nahrazovat domácího mazlíčka. Nikdy jsme totiž žádného neměli, ale to jsme si nikdy moc neuvědomovali, protože máme naši opičku... kterou všichni milujeme...:)
