na Blog.cz

Upřímně jsem nikdy neměla oblíbeného plyšového medvídka, což mi trochu zkomplikovalo situaci :)

Zato mám ale oblíbenou opičku, která je tu pro mě více než 10 let. Nikdy to pro mě nebude jen "plyšák" nebo jen "to", ale je to člen rodiny.

Když vejdu do pokoje, podívám se na něj (je to totiž kluk :)) a on se na mě vždy usmívá (divné, že? :))

Je to jediná bytost s kterou se cítím v bezpečí a která je vždy se mnou, když je mi smutno.

Přijde mi, že cokoliv mu říkám, rozumí tomu... A jeho bezstarostný pohled mi dodá sílu a vím, že je všechno v pořádku.

Myslím, že celé rodině nahrazoval, nahrazuje a bude nahrazovat domácího mazlíčka. Nikdy jsme totiž žádného neměli, ale to jsme si nikdy moc neuvědomovali, protože máme naši opičku... kterou všichni milujeme...:)

Pokaždé když od něho odcházím cítím se zvláštně. Na jednu stranu jsem moc ráda, že jsem ho viděla a na druhou stranu jsem smutná, že ho zase rok neuvidím. Tento člověk je jeden z nejúžasnějších lidí co jsem kdy poznala. Dokáže mi tak zvednout náladu, připomenou staré časy, a co je nejdůležitejší, dokáže mi dát do života ohromnou energii. Například jsem hodně váhala, zda jít na vysokou (já vím, je to ještě daleko), ale on mě jen pár slovy dokázal přesvědčit.

Moc mu děkuju, že je tu pro mě... je krásné, se k němu rok co rok vracet....

Tak jsem tak seděla v autobuse a najednou na mě žena vedle mě promluvila... Nečekala jsem to. Většinou si lidé v MHD nechtějí moc povídat :) Začala se se mnou bavit, jakoby jsme se znali už léta.

A víte co? Bylo příjemné poznat někoho nového. Mám strašně ráda tyto lidi, kteří se nebojí s někým promluvit. Cesta nám poté utekla rychle a já byla ráda, že jsem nestrávila jízdu MHDéčkem koukáním do blba :)

A jaký byl váš den ?

Já vím, že je to nic moc kresba :D Je to jedna z mých prvních.... Alespoň to budete mít těžší :D

Takže... poznáte, kdo slavný je na obrázku ? :) Nápověda: herečka, která se proslavila především rolí v seriálu :)

Myslím si, že pokud by někdo napsal knihu o mém životě, jmenovala by se "Změny". Ironické na tom je, že se ve skutečnosti změn strašně bojím. Dá se říci, že mě můj strach provází celý život a pokud bych ho neměla, nežila bych tak, jako žiju teď.

Uvedu vám jeden trapný příklad z mého života.... Například nechci mít vážný vztah, protože se bojím toho, že mi to změní život. A ještě horší je to, že jako náhradu všech "velkých" změn, si vybírám malé změny. Takže třeba nevydržím doma nosit stejné oblečení déle než týden, a minimálně každý týden si měním plochu na notebooku.... Protože prostě potřebuju změny... Jen nedokážu udělat ty veliké....

Na toto téma by se dalo napsat hodně věcí a příkladů, takže nevim, proč jsem zrovna popisovala sebe... Ale myslím, že mi to pomohlo, vidět to černé na bílém. Třeba mě to k něčemu nakopne :)

Díky za Váš čas :)

Už jste někdy viděli film, který by vás totálně emocionálně dostal ? Já měla to štěstí před chvílí...

"The perks of being wallflower" ... to je jméno filmu, u kterého jsem se rozbrečela, aniž by měl smutný konec. Film, který mi ukázal zcela jiný pohled na život...

Jsem tak vyřízená, že nevím, co dál napsat, jen snad to, že se na něj musíte podívat....

Dlouho jsem nad tímto tématem přemýšlela a pořád jsem si dokola opakovala "není růže bez trní", abych zjistila, co si pod tím představím. Abych byla upřímná, řeknu, že má fantazie klesla na nulu, né-li níž, a nic jsem si nepředstavila.

A teď, když tu tak sedím, vidím růži bez trní... dokonalou růži, kterou když držíte o nic se nepíchnete. Jenže růže má trny...

Stejně tak je to s lidmi. Navenek vypadají třeba dokonalý, jako růže, ale každý má své špatné vlastnosti- svoje trny. Potom, stačí jedna chyba, jedno píchnutí, a změníte názor na všechno.

Jsem na sebe pyšná. Myslela jsem, že budu brečet, až uvidím poslední díl Gilmorek, stejně jako na konci Přátel nebo Chůvy k pohledání, ale nebrečela jsem :) Možná si říkáte, proč bych vůbec měla brečet, když je to jen seriál. Ale když si uvědomíte, že jste viděli každý díl, každý týden od srpna až do teď, je to snad pochopitelné, že vám hrdinové přirostou k srdci.

Pamatuju si, jak jsme se ségrou o prázdinách byly do Gilmorek úplně zblázněný. Pořád jsme si stahovali další díly a děsily se toho, kdy přijde poslední (nebo alespoň já :)) Když bylo třeba venku hnusně, koukali jsme se ráno na díl, před obědem, při obědě, po obědě, odpoledne, a večer asi na 4 díly :)

Díky Gilmorkám jsem si uvědomila, že mezi matkou a dcerou může být krásný vztah (né, že bych se svou mamkou měla nějakej špatnej :)), uvědomila jsem si, že by bylo skvělé bydlet v menším městě, uvědomila jsem si spoustu věcí...

Nejradši jsem měla asi Lorelai... Od té doby, je Lauren Graham má nejoblíbenější herečka. Nejvíce mě potěšilo, že když jsem viděla s ní nějaké interview a byla to úplná Lorelai- úplně stejně trhlá :)

Děkuji Lorelai a Rory :)

Když si řeknu slovo "Živel", nejdříve si představím vodu. Vidím řeku, poté moře, poté minerálku (i když ta sem moc nepatří :D)

Živel, který ve mně vyvolává nejvíce pocitů, je ale oheň. Automaticky si vzpomenu na Vánoce, kdy sedím u večeře jen se zapálenou svíčkou a je to krásný pocit. Připadá mi, že i když je to jen malý plamínek, je daleko silnější než já. Když je v celé místnosti tma a svítí jen jedna svíčka, nemůžete od ní odtrhnout oči. Jenom sledujete jak se plamen hýbe, občas přes něj přejedete prstem (já vím, jsem dítě :D) a taky do něho párkrát trochu fouknete, abyste zjistili, co to udělá. Potom stačí jen jedno velké sfouknutí a všechno je pryč. Všude je tma a vy cítíte jenom tu krásnou vůni po sfouknuté svíčce. Taky jí máte rádi ? :)

Už několik let znám písničku With or without you od U2 a doteď ji zbožňuju. Ale až po 4 letech mě napadlo si poslechnout další písničky od U2. Chápete to? Proč mi to trvalo tak dlouho? Copak jsem si mohla myslet, že jediná dobrá písnička od U2 je With or without you ? A tak tu tak poslouchám další písničky a nemůžu se jich nabažit. A lituju toho, že jsem si je neposlechla už dřív.

(omlouvám se, pokud se videa přehážou)

With or without you bude asi navždy má nejoblíbenější písnička od U2, možná i celkově. Doprovázela mě celým dospíváním (které asi není ještě u konce :D) a byla se mnou pořád :) Za celé 4 roky mě ani trochu neomrzela a to je podle mě dlouhá doba (stejně na tom je Shadow of the day od Linkin park :))

A co vy ? Máte také oblíbenou písničku, která vás nikdy neomrzí ? :)

První den ve škole po Vánocích nebyl zas tak hrozný, jak jsem myslela. Když nepočítám to strašné stávání, učitelku frániny, která mi několikrát řekla, ať tu větu laskavě přečtu francouzky, a nebo snad skutečnost, že jsem ve škole musela strávit 9 hodin.

Zase jsem viděla ty skvělé lidi, s kterýma jsem se celý den smála. Bavili jsme se o Vánocích, Silvestru, zážitcích...

Ráno mě nejvíc dostala kamarádka, která si ke mně v buse sedla a řekla: "Už sedím" :D A já na ní: "Vážně? Já myslela, že stojíš!" :D Tak jsme se smály a ona na mě: "To mi chybělo" :D... No...potěšilo mě to :D

No a zítra zase znova do školy...a pozítří taky, a popozítří taky...a ... radši nic :D

Zítra to naštěstí nebude tak hrozné, protože máme praxi, tak snad si na nás nic moc nevymyslí :)